Boreč zase zůstal na jindy

České středohoří je plné kuželů, homolí, kopců špičatých i podlouhlých, zvlášť jeho západní část. Z jednoho z nich se díky prababičce sopce za příznivých podnebných podmínek decentně kouří, Boreč kousek nad Lovosicemi ve stínu vyššího Lovoše.

Dojíždíme do miniaturní obce Boreč, ulička ke zdevastovanému zámku poskytuje i parkovací možnosti pro pár aut. Při troše dobré vůle a manipulační schopností za volantem obytného vozu by tu šlo i přespat (50°30´36.090"N, 13°59´25.202"E). Zámek už spíš připomíná ruinu, přesto na jednom z balkónů vlaje na šňůře prádlo a zrezavělý talíř satelitu zve do opuštěných vlhkých místností všechny špatné zprávy bulvárních i veřejno právních televizí. Naopak dobrou zprávou je, že na návsi za zadní stranou rozpadajícího se zámku vykvetly už koncem února krokusy, sněženky a sedmikrásky. Sluníčko září, obloha modrá, jen na otevřených prostranstvích je poněkud větrno. Inu co čekat na dohled od Milešovky, největrnější lokality naší země :-).

Vycházíme po žluté turistické značce do sedla mezi Sutomským vrchem a Jezerkou, první zajímavotí na cestě je kamenný kruh, o němž však neumíme najít žádnou doplňující informaci, tedy ho považujeme za dílo novodobé, nikoliv prehistorické. Brzy za sedlem se začínáme topit v ukrutných nánosech bahna vygenerovaných lesními stroji devastujícími nejen porosty, ale také lesní cesty. Chvíli se brodíme, pak uhneme na louku pod Holým vrchem, který se jeví jako skvělý vyhlídkový bod, ale také jako trochu delší zacházka. I tak se kocháme pohledem na Ostrý, Lipskou horu a další kopce západní části Českého středohoří. Netrvá dlouho a můžeme se napojit na červenou Zlatou stezku zemí hradů, aby nás dovedla ke zřícenině hradu Košťálov.

Kopec, na němž byl hrad postaven, ční do okolí opravdu výrazně, poznáme to podle velmi silných poryvů větru. Pokud nejsme schovaní za zdí dochovaných zbytků hradu, jsou naše končetiny v podstatě paralizovány a plíce marně zachytávají obrovskou rychlostí se pohybující molekuly kyslíku. Za to viditelnost je excelentní, Bezděz v kraji, který si oblíbil Karel Hynek Mácha, dlouhý a celistvý hřeben Krušných hor, blýskavé plochy bílého sněhu signalizují odlesněné pláně Ještědu. O všech myslitelných tvarech kopců Českého středohoří nemluvě.

Zelená značka nás vede k vrchu Ovčín, cestou obdivuji schopnosti kamarádky Magdalénky objevit v "obyčejném" lese skryté krásy. Strom s kůrou vrásčitou stejně jako vrásky tvarují čelo starého člověka, vodorovně, všem ostatním stromům kůra praská ve svislých polohách. Kámen pokrytý čerstvým šťavnatě zeleným mechem, jehož tvar tolik nápadně připomíná srdce. Jenže pouze z úhlu, který bych sám nikdy neobjevil. Louka, která by klidně mohla být reklamní pohlednicí i se svou v posledních únorových dnech suchou trávou, lemovaná holými stromy listnatého lesa. Jen keře v zadním rohu lákají i v těchto dnech pozdní zimy ptactvo na tisíce červených bobulí svých plodů.

Výstup na Ovčín je strmá štrapáce, vrcholová skaliska jsme dosáhli až po jednom pádu a důkladné odpočívce při výhledu na nejvyšší Milešovku i okolní kopce. Dívali jsme se na Házmburk, Ostrý, Boreč, Lovoš i další kopce, i do nížin, ze kterých do Porta Bohemica přitéká Labe. Zpět k autu do obce Boreč už stačilo seběhnout po cestách, které se v mé oblíbené aplikaci ukázaly jako nereálné, přesto ta úžasná aplikace nás k cíli dovedla. Ulice se podle cedulky na plotě jmenovala Hrníčková a také všechny související plaňky plotů byly hrníčky všech tvarů, barev i nápisů ozdobeny.

Došli jsme k autu, záměrem bylo se ohřát, občerstvit a ještě stihnout obejít kouřící Boreč. Jenže přes silný vítr teploměr ukazoval na sluníčku skoro deset a to jsou podmínky, ve kterých Boreč nekouří ani cigarety s velbloudem. Znáte Varhošť? To je rozhledna, kde se i trošku bojím, ale ne zas až tak, abych na ní nevylezl. S úchvatným kruhovým výhledem, Labe, které máme téměř pod špičkami bot, tady vidíme na snad čtrnácti místech. Ale to si úplně nepamatuji, možná s počtem mých návštěv stoupá i počet těch míst, a musím se přiznat, nikdy jsem je nepočítal. Na 50°35´22.927"N, 14°6´23.525"E je možné občas za použití klínů i přespat, dnes však je obsazeno osobními auty návštěníků rozhledny i do dlouhých a vysokých řad porovnanými kládami kůrovci podlehlých smrkových kmenů.

Zkoušíme leccos, do podmáčených luk se však s těžký obytným autem neodvažujeme. Nakonec pokračujeme úzkou asfaltkou do Čeřeniště, rekreační obce, pak kolem přírodní památky Babinské louky stoupáme na křižovatku úzké asfalky s polní cestou na 50°35´26.681"N, 14°7´21.433"E. Tady pozorujeme malé stádo daňků (snad) při pastvě, západ slunce těsně při úbočí Milešovky, a rozhodujeme se, že na Varhošť vzdálený asi dva kilometry vyrazíme až zítra.

Ráno se ukazuje zasněžené, trošku méně větrné a více šedé oproti včerejšku. I tak viditelnost slibuje silný zážitek, tedy vyrážíme k rozhledně na Varhoští. I tady fučí vítr velkou rychlostí, a ten výhled? Nemám k němu slov a to se do okolí kovové věže nerozhlížím poprvé. Cestou zpět do sedla se rozhodujeme si trasu trochu prodloužit, sestupujeme na okraj osady Kundratice a po neznačené cestě míříme k Lysé hoře, nejvyššímu bodu přírodní rezervace Holý vrch u Hlinné, která chrání vzácné druhy květin. Ani tam ale dnes nedojdeme, obloha se závratnou rychlostí zatahuje, ještě před chviličkou dobře viditelné okolí kopce najednou halí deštný opar. Přidáváme tedy do kroku a širokým pláněmi luk se vracíme k autu, sem docházíme v mokrých, ne však promočených bundách.

2/2022

Ukázat na mapě | Vladi Štekr