I vláčkem mezi pískovce a rudné hory

Dalo by se povědět, že drážďanská dálnice je hranicí, a protože i ta křižuje hranici, abychom těch křížů nenesli až příliš, přijíždíme k přehradě na říčce Gottleuba od Petrovic. V Hartmannsbachu na 50°50´28.170"N, 13°55´30.129"E nacházíme klidné místo k přenocování a procházka k přehradní hrázi je tak trošku podvečerní povinností.

A také zahřívacím kolem, stojíme na samém počátku a nebo konci, záleží, z jakého úhlu pohledu se chceme na Erzgebirge (rudné hory) dívat. Hned po snídani přejíždíme do Berggiesshübelu, ten je s lázeňským městečkem Gottleuba spojen do "dvojobcí". Stoupání za symboly značenými v mapách na kopci Hochstein po neznačené stezce hned od auta nabírá sklonu a brzy se pokoušíme přeložit si z naučné tabule nějaké informace o zdejším dolování rud. A přitom pod podrážkami bot drtíme písek a vrcholová skaliska jsou také pískovcová, tady někde se nejspíš v podzemí potkávají pro nás Krušné, pro Sasíky Rudné hory s Labskými pískovci, ze kterých na levém břehu Labe příroda vymodelovala více nebo méně rozeznatelné stolové hory. I Hochstein je jednou z nich, i když vrcholové partie díky skalám všech tvarů a velikostí desku stolu rozhodně nepřipomínají.

To Jagdstein, ke kterému se musíme trošku přebrodit po naštěstí už posekaném poli, a pak vystoupat po zelené značce, je na tom z pohledu stolu přece jen o trochu lépe. Z jeho vyhlídkové plošiny se můžeme dívat na táhlé hřebeny východních Krušných hor i do údolí, na jehož dně tušíme Labe a někde za lesem i saskou metropoli. Kombinace značek zelené a žluté by nás severním směrem měla přivést ke skalnatému hřebínku, stavební dělníci, kteří se rozhodli vylepšit kvalitu cesty, si však zabrali celou šíři úvozu mezi pískovcovými velikány a tím nás donutili k obchádzkové trase zčásti po silnici s nepříjemně hustým provozem aut. Najednou s radostí odbočujeme do strmé pěšiny, jen když se nemusíme neustále krčit někde mezi krajnicí a příkopem.

Zeleně značená pěšina vedená po hraně skal nad městečkem Berggiesshübel příjemně překvapí, první pískovcový útvar připomíná dobře narostlý hřib, však je také v mapě vyznačen symbolem pro místní drobné atrakce stejně jako vyhlídka Felsenbrücken, ze které sice nikam daleko nevidíme a ani most se nám nepodaří objevit, ale líbí se nám tu a chvíli si tu posedíme. Pak pokračujeme lesem takřka bez výškových rozdílů kolem několika skalních věží, útvarů i jen malých kamenů až ke hlavní silnici pod nevýrazným kopcem Landenberg. Opouštíme značku, potřebujeme se po místních pěšinách proplést dolů do údolí říčky Gottleuba, na své cestě do Labe tady tvoří několik kaskád a malých vodopádů. Nejprve jdeme po proudu po zpevněné cestě dost vzdáleni od říčky, její dovádění spíš slyšíme, mezi stromy si ale všímáme pěkně vedené stezky těsně podél toku na opačném břehu. Nečekáme až k mostu, v místě poslední kaskády přeskáčeme po kamenech a suchou nohou se dostáváme k vysněné žluté značce. Po ní se vracíme proti proudu zpět do městečka a díky tomu nám neunikne žádný skalní schod zpestřující proudění vody i zvukovou kulisu údolí.

Berggiesshübel zprvu obcházíme mírným obloukem po cyklostezce vybudované na tělese bývalé želenice, úsek je tu ale velmi krátký a nás tentokrát bez kol dovede především k místní pekárně a kafárně, kde si můžeme zaslouženě odpočinout po krásném výletě téměř nenavštěvovanou krajinou na pomezí. K autu docházíme s prvními kapkami deště, a protože má pršet i celý následující den, přejíždíme do Lauensteinu, který láká zámkem, historickým náměstím i pěkným rovným a tichým místem (v deštivých dnech, protože u koupaliště) k přenocování na 50°46´48.065"N, 13°49´21.374"E.

Se vstáváním nespěcháme, kapky deště vytrvale bubnují do střechy obytného Malibu a jestli tomu má být dnes někdy jinak, možná pár hodin kolem poledního. Na prohlídku miniaturního Lauensteinu nám stačí hodinka i s procházkou od našeho ležení, do zámku je vstup možný a lakavý nejspíš hlavně pro děti, protože pokud jsme věci pochopili správně, expozice je věnována nejen staticky nýbrž i prakticky loutkovému divadlu a pohádkám, v němčině pochopitelně :-). Malebnost náměstí lze objevit i bez znalosti germánského jazyka, jedinou černou kaňkou je pro nás otevírací doba pekárny ve hodinách zcela se neshodujících s krátkou přestávkou mezi dešti.

Vlhké časy naopak svědčí vodopádu Tiefenbach, jeho obrázky jsem kdysi spatřil na facebooku a spojil si je s jednou motonávštěvou východních Krušných hor, kdy jsme však symbolům v mapách nevěnovali pozornost mimo jiné i z toho důvodu, že parkoviště určené k návštěvě tohoto přírodního jevu má kapacitu dvě po způsobu blondýny odstavená osobní auta. Malé parkoviště = bezvýznamný vodopád. (50°45´31.868"N, 13°46´41.371"E) Obytné auto lze naštěstí odstavit do rozšířené krajnice v zatáčce jen pár desítek metrů výš vedlejší silnice a k vodopádu samotnému vedou dobře upravené chodníčky. Pro mě aktrakce trošku ztratila na zajímavosti po zjištění, že se jedná o vodopád způsobený lidskou činností, lokalita je dodnes spíš průmyslovým objektem, nevyužívaným lomem s využívanými budovami, než přírodním výtvorem zasluhujícím si pozornost přírody milovných tuláků. Na druhou stranu, pokud si odmyslíme kulisy schované za bujným letním stromovím a křovím, voda tu šumí stejně pěkně jako třeba na některém z menších Plitvických vodopádů :-), zvláště když se přidá znovu houstnoucí déšť.

Zahnal nás do nedalekého Altenbergu do cukrárny pod lyžařskými vleky, v počasí, za kterého by ani psa nevyhnal, tady snadno najdeme i místo k zaparkování obytného vozu. Při popíjení grosse kapučína a při pojídání grosse dortíku tu v klidu promýšlíme další plány i s ohledem na místo dnešního nocování a zítřejšího počasí. Jak se později ukázalo, posilky nám přišly vhod, na následující den jsme dokázali propojit jízdu úzkokolejnou parní mašinkou i s přepravou kol, nocování nadosah nástupní stanice a skoro parádní cyklovýlet cestou zpět k autu. Cyklostezka sice zdaleka nebyla dokonalá, ale nebýt jedné objížďky a naší dobrovolné odbočky z ní do centra historického města, její mírný spád by bylo možné označit za stabilní a stálý.

Auto jsme zaparkovali na 50°58´17.889"N, 13°37´12.402"E, podél slepé ulice končící u mostu přes říčku je místními zahrádkáři vyježděno několik "zálivů", kde lze v klidu a tichu přečkat noc, k nástupní stanici vláčku to máme sotva 500 metrů a v závěru výletu nás cyklostezka "vyplyvne" právě u zmíněného mostku. U nedalekého bazénu je sice zřízeno parkoviště pro obytná auta i s možností servisu, jen nám se nechce "mačkat" natěsno s dalšími posádkami čtyř obytných aut, máme raději méně sofistikované plochy s dostatečným prostorem "pro život". Po snídani poskládáme kola a jedeme na vlak.

Nástup, nakládka kol i nákup jízdenek proběhl velmi hladce, protože jsme místní dráze docela nechali vydělat, dostali jsme bonusem i mapu okolních zajímavostí. Jízda sama trvá asi hodinku, mašinka nikam nespěchá, v Dippoldiswalde čeká na křižování, mašinfíra i průvodčí potřebují něco probrat s protijedoucí posádkou, cestující jsou příjemně naladěni a drážní personál také. Na konečné stanici v Kurort Kipsdorf přebíráme naše bicykly a po bídně značené cyklotrase vyrážíme zpět k autu. První část spolu ze zelenou turistickou vede po zarostlé lesní cestě údolím potoka Rote Weisseritz, na okraji Schmiedebergu se ale musíme napojit na frekventovanou silnici a po ní až do Dippoldiswalde pokračovat zastavěnými oblastmi. Občas sice směrovky cyklotrasy zavelí odbočit do nějaké místní komunikace, tyto odchylky ale nikdy nemají dlouhého trvání, navíc jsou často spojeny s křižováním automobilisty hustě užívané komunikace. Samo město Dippoldiswalde nás trochu překvapí mohutným zámkem na skále a jeho hezkým zákoutím s barokním kostelem, lavičku na náměstí využijeme ke krátkému odpočinku a k obědu z vlastních zdrojů.

Pokračujeme, jak jinak než po silnici, k malé přehradě, tady nás nemile překvapí uzavírka i pro jízdní kola, která nás donutí k objezdu místa neatraktivní krajinou, do kopce a v hustém autoprovozu. Už bych měl chuť začít brblat nad kvalitou trasy, ale byl jsem sám jejím iniciátorem. Naštěstí u hráze přehrady Malter máme možnost spatřit mašinku, kterou jsme také dnes cestovali, pohledem "z venku", nadýchat se kouře z komína parního stroje a sledovat pitoreskní vagónky v uniformované tmavě zelené barvě sunoucí se v hadu za houkajícím, čmoudícím a odfrkujícím parním monstrem v čele. Pak činíme nejlepší rozhodnutí dne, rezignujeme na silniční cyklotrasu a spouštíme se do údolí Rote Weisseritz po turistické značce, mapa slibuje cestu úzkým údolím po ještě uzších pěšinách, stopy cyklistických plášťů v blátě nám však dodávají naději, že vše v pohodě zvládneme. Pravda, v jednom místě se pěšina stala kamenitou, ale projet se to dalo, a v jiném místě jsme se i s koly museli vydrápat po ve skále vytesaných schodech se zábradlím kousek nad říčku a zase kola dostat zpět dolů, ale s tím jsme počítali, tento úsek jsme zahlédli z okénka cestou vlakem.

Tak jsme se ocitli u nádražíčka pod vesnicí Rabenau, tady úzké koleje, most přes říčku a stará kamenná nádražní budova u železničního přejezdu tvoří takový zvláštně malebný celek lidského budování se skalami údolí a horskou řekou. Jen nejspíš uzavřený hotel se zašlým příslušenstvím v těsném sousedství trošku narušuje tu idylku, jasně dává najevo, že tady se zastavil čas a jen tak ho někdo znovu nerozeběhne. Znovu se napojujeme na cyklotrasu, ta už kopíruje stejně jako turistická zelená po zpevněné cestě tok Rote Weisseritz a do údolí stavbaři vtěsnali i trať úzkokolejné železnice. Každou chvíli se cesta, trať i voda vzájemně křižují po všelijakých náspech, mostech a viaduktech, což přidává jízdě na zajímavosti. Ta už ubíhá velmi rychle, jedeme po široké vozové cestě stále mírným spádem, brzy přiždíme k mostu přes říčku, od kterého už vidíme naše obytné auto. Přivítáme se s chrtkami, které na nás věrně v autě čekaly, jdeme se s nimi kousek projít a protože ještě máme do večera s prognózou dalších přeháněk chvíli, přesouváme se do Tharandtu.

Obrázky tohoto městečka schovaného v hlubokém údolí říčky Wilde Weisseritz se mi zalíbily, s chutí jsem využil možnost podívat se sem. Možná protože už se začínalo trochu mračit, mi v reálu všechno tady přišlo tmavo ponuré, když se přidaly první kapky deště, snad ještě ponurejší. Oprýskaná vila s věžičkou jako z dobrého horroru, hned vedle zřícenina hradu. Válečný pomník a šedé střechy dnes zavřeného hotelu. Při pohledu dolů kostel svou mdlou žlutou už barevnost nezachránil a husté listnaté lesy se mračily svou temnou zelenou občas umocněnou černou skálou. Obavy jsem zahnal kouskem vanilkové zmrzliny a stále houstnoucí kapky zahnaly mě do auta, kde už čekaly chrtky i se svou opatrovatelkou. Přeháňka neměla dlouhého trvání a my jsme jí navíc ujeli do přívětivějšího údolí Labe, kde nás čekala další dobrodružství našeho výletu.

7/2023