Jezdil jsem v zemi bývalých dolů

Letošní červencové svátky jsem potřeboval být sám, urovnat si myšlenky, znovu se vrátit někam na start a zopakovat si či případně pozměnit odpovědi na základní životní otázky. Zamířil jsem do krajin, které se mi zdály krajinami ničeho. I v nich jsem však vydoloval spousty krásných chvil, obrázků a prožitků. Jezdil jsem totiž v zemi bývalých dolů...

Kraj lužických jezer je už české veřejnosti příliš znám na to, abych tam našel, co jsem potřeboval, trochu na jihozápad protéká Labe na své cestě k hamburskému přístavu a do Severního moře, trochu víc na severozápadě se Spréva větví do tisíců ramen a kanálů Spreewaldu. Krajinu mezi tím obojím nazývala stará papírová mapa Flamingem a já jsem o ní měl dvě zprávy. Oblíbený mezi in-line bruslaři pro desítky kilometrů dlouhé asfaltové lesní stezky byla ta první, před dvěma lety jsem tu zanechal svou stopu při výletu Krajinou zaplavených dolů, je nač navazovat, byla ta druhá. S posledními slunečními paprsky jsem hledal nejrovnější místo ke spaní na 51°30´27.712"N, 13°33´19.243"E a těšil se na cyklistický výlet příštího dne. Startoval do vřesoviště na místě bývalého vojenského prostoru nedaleko Elsterwerdy. dnes součásti Naturpark Niederlausitzer heidelandschaft, přírodního parku Dolnolužická vřesová krajina.

První úsek mě vedl cestami, které skoro jako do šachovnice rozparcelovaly písčitou pláň zpestřenou občas shlukem keříků zakrslé břízy nebo borovice. Ne snad, že bych viděl nějaké zvláštní druhy těchto rostlin, to jen půda je tady tak chudá na živiny, že se stromům nedostává ani základní obživy. Za to počátkem září tady musejí lidé zažívat fialové orgie drobných kvítků jediných kytiček, kterým se ve zdejších půdách daří. A kdyby Němci sbírali houby, byla by v té době nejspíš všechna parkoviště zcela obsazena naruživými sběrači. Dnes však do toho období ještě mnoho týdnů chybí a já potkávám jen hrstku zanícených turistických nadšenců.

Od vesničky Grudno šlapu dlouhé minuty jednotvárnou cyklo – in-line stezkou vzrostlým borovým lesem, asi tohle jsem si představoval pod pojmem Flaming a mé učinkování v této oblasti jižního Braniborska. Jen na jediný průhled do zlatého obilného pole pumpujícího poslední živiny do téměř zralých klasů jsem zastavil u usedlosti Schadewitz, než jsem prvně spatřil říčku Schwarze Elster na pokraji lázeňského městečka Bad Liebenwerda. Projíždím lázeňským parkem, potom kolem strážní věže, na náměstí je zahrádka u pekárny a cukrárny zcela obsazena, ta o kousek dál při restauraci mi poskytne stín, kávu, zmrzku i pohled na několik dokonale zrestaurovaných veteránů. Ano, i to mám na slunečných víkendových dnech bývalé NDR hodně rád, mnoho nadšenců vytáhne z garáží své Trabanty či Wartburgy všech myslitelných karosářských variant, i další před nebo těsně poválečné modely německých aut a motocyklů, aby se v nich předvedli v jinak skoro opuštěných městech nebo vesnicích.

Dalším společníkem na mé cestě je mi řička Schwarzer Elster, jsem jen trochu zklamán její německy důkladnou protipovodňovou ochranou, stavitelé hrází bez diskusí určili směr a sílu jejího toku na pár desetiletí dopředu. Přesto cesta není nepříjemná, občas opatřená lavičkou, kterou využívají další uživatelé cyklostezky. V jednom místě mě zastaví obrázek jak na divadle odpoledním sluncem přesně nasvíceného i když poměrně vzdáleného borového lesa, zatímco sama řeka tone ve stínu mraku i s listnáči aleje vysázené podél hráze. Pak už přijíždím k vesnici Saathain, kde mě přivábila mrtvá hustou vodní zelení zarostlá ramena řeky z doby, kdy ještě vládla krajině nezkrocena. Býval to snad zámecký park, místo zámku však dnes projíždím jen jakýmsi dvorem statku, perfektně vyvedený hrázděný kostel však vypovídá o dřívější slávě tohoto místa.

Elstewerdu míjím okrajovými čtvrtěmi, do centra si zajedu odpoledne autem, teď stoupám do jediného dnešního kopce nad vesnicí Biela. Než dojedu do Hohenleipisch, kde jsem včera hledal první možnosti spaní, míjím pomyslný vrchol, nejvyšší dnešní bod. Fialové květy podél cesty, louka orámovaná lesem a nepravidelně poházené válce slisovaného sena mě znovu donutí slézt z kola a vyndat fotoaparát z brašny, hledat nejlepší kompozici obrázku. Pak už mě čeká poslední dnešní úsek rezervací Der Loben, bažinami chráněnými lesem až tam, kam příroda v těchto místech občas ničitelka sama sebe, dovolí. Míjím hřbitov bělostných bříz, abych se dostal až k vyhlídkové věži, ze které mám přehled po rozlehlé jen travou porostlé jezírkem zpestřené bažině. Žabí kuňkání dává hlasitě vědět o síle života kolem, jezírko okupuje několik divokých husí, v dohledu jeho břehů hledá svou potravu osamělý jeřáb. Poprvé jsem hejno těchto obrovských ptáků spatřil asi před deseti lety v oblasti rybníků u Budyšína, od té doby se mi daří je vidět stále častěji. A nikdy při té příležitosti nevycházím z ůdivu. Třeba když chce vzlétnout, musí se tento mastodont velikosti nedorostlého pštrosa rozeběhnout, mávat křídly, pak se to snad podaří. A jeho dlouhý krk i zobák, to je symetrie ke stejně dlouhým nohám a mohutnému tělu.

V autě lehce zregeneruji po celodenním šlapání na kole, zakousnu nějakou pochutinu, a sjíždím dolů do mělkého údolí. V Elsterwerdě na břehu Schwarze Elster stojí velký zámek a ten obklopuje park, rád bych viděl i centrum města, pokud mě tam osloví nějaké historické budovy. Parkování v opět opuštěném městě je hračkou, kolem zámku se potuluji snad dvacet minut, během nich potkám jen jedinou rodinku projíždějící na kolech. Pán si při šlapání zpívá, to nebývá zvykem v dnešní občas zasmušilé době. Několik teenagerů posedává u "kebabárny" pod kostelem u historického poštovního sloupu, než za strašlivého hluku a smradů dvoutaktních motorů naskákají na své Simsony a náměstíčko opustí. Pro mě nejemotivnějším zážitkem je ukázkový modrý Barkas projíždějící snad jedinou ze starší doby dochovalou ulicí městečka. Pak už jedu hledat další noční azyl.

Tipuji parkoviště v lesích u dvojměstí Doberlug – Kirchhain, to je ale zarostlé keři a není mi úplně symaptické na rozdíl od malých ploch vyježděných rybáři mezi jezery vzniklými důlní činností. Pečlivě s překladačem v ruce zkontroluji všechny tabulky připevněné ke stromům, naštěstí žádná z nich mi nezakazuje tady pár hodin postát. Uvelebuji se u ne příliš strmého vstupu do vody jednoho z jezer - 51°35´31.263"N, 13°35´0.229"E. Než odjedou poslední koupele či rybaření chtiví jedinci, procházím mezi jednotlivými jezírky a pokouším se jejich podvečerní krásu zvěčnit na datovou kartu, pak jdu zkusit svůj "tsss syndrom". Co to je? Kdysi jsem si v rámci vlastní pohodlnosti slíbil, že nevlezu do vody, jejíž teplota mě donutí vyloudit zvuk "tsss", a zatím se mi toto předsevzetí daří plnit. Splnil jsem ho i v jezeře u Doberlugu, přestože jsem se ponořil až po krk a pár temp plovacích jsem také provedl. Pravda, bylo to na samé hranici "tsss", nicméně nikoliv za ní. Jednoznačně musím povědět, že lepší závěr krásného dne na cestě jsem si nemohl přát.

Po úmorných vedrech předchozích dnů se následující ráno rozpršelo a přiznávám na rovinu, ani mě to nijak neiritovalo. Dojel jsem si na pondělní nákup, došlo i na kávičku a koláč, díky vymoženostem výpočetní techniky a naspořené solární energii jsem i v počesku sváteční den "zašel" na chvíli do práce. Neminula mě ani hodnotná četba, a když kolem poledního na okénka Malibu zaťukaly první sluneční paprsky, s chutí jsem na sebe navlékl polyesterové cyklo hadříky a vyrazil na další výlet do okolí. Jako první jsem objel pěkný zámek v Doberlugu, však jsem stál od něj jen pár desítek metrů. Pak jsem vyrazil po cyklostezce do vesnice Gruhno, tady jsem se asi na dva kilometry dotkl včerejšího okruhu, mám-li poznat zdejší kraj, neměl bych přece nic vynechat, že :-). Pak už jsem se odchýlil více na západ a najel na cyklostezku, která velmi nápadně připomínala ty vedené po tělesech bývalých železnic. Míjela mimo jiné další vyhlídkovou věž na místě, odkud bylo možné nahlédnout do pomalu zarůstajícího bývalého hnědouhelného dolu, a zavedla mě až k cihlové fabrice poetického jména Luisa. Za pozdního kapitalismu i ranného socialismu tady vyráběli brikety, protože vše zůstalo ve velmi zachovém stavu, dnes je z továrny muzeum. U Tröblitz jsem nahlédl do přírodní rezervace kolem jednoho z místních rybníků, pak jsem se borovými lesy byť poněkud zdevastovanými dřívější těžbou uhlí vrátil zpět do Doberlugu. Nevynechal jsem ani celkem pohledné náměstí druhé části dvojměstí Kirchhainu, přesto jsem atmosféru socialisticky rychle vyrostlého dvojměstí úplně nepobral.

Trochu lépe jsem se cítil v Sonnewalde, to už jsem autem přejížděl k dalšímu po bývalém dole vznikajícímu jezeru. V malém městečku mapa hlásila pozůstatky zámku a zámeckého parku, stačila desetiminutová procházka, abych viděl vše, a bylo to příjemné. Ač jen chvilka, jen jedna ulice, průchod mezi zchátralými budovami, dýchalo to atmosférou a dalo se tu chvíli postát a jen tak to vdechovat a očima přejíždět. A pak už mě navigace vedla ke Schlabendorfer see. Zarazila mě sice taková ta kulatá dopravní značka s prázdným bílým středem ohraničená rudou obrubou, jedna z dodatkových tabulek mi však povolila vjezd. U záchranné stanice jeřábů na břehu jezera je totiž písčité parkoviště (51°47´20.644"N, 13°46´20.395"E) a pokud se stanete návštěvníky stanice, je možné sem dojet a parkoviště použít. Pro dnešní noc to kromě mě věděla posádka bílého Audi, která si objednala večerní a ranní pozorování jeřábů z místní vyhlídkové věže, a řidič tahače s návěsem, který přivezl do budovy stanice dvě šatní skříně a musel počkat do rána na vykládku.

Jezero, ač ještě velmi zasažené stopami dolování, přesto chráněné jako rezervace Görlsdorfer Wald, jsem znal už z cesty před dvěma lety, to se ale nedalo povědět o městě Luckau, které propagují pro jeho historické jádro i hnědé informační tabule podél dálnice. Hodně příjemný se mi cestou sem jevil krátký úsek mezi obilnými poli lemovanými rudými vlčími máky a rozdělený úzkým šedým pruhem asfaltové cyklostezky, zaujaly mě i umělé kopce slovanského hradiště Freesdorfer Borchelt, naopak mapou avizovaná rozhledna byla spíš věží opatřenou chatrnými žebříky, tedy mi musel stačit výhled ze stavidla oddělujícího rybník od blízké říčky. Samotné město Luckau ve mě vyvolalo mírné zděšení, kolem brány Roter Turm jsem ještě projel v relativní pohodě, jenže pak už jsem našel jen totálně rozkopané náměstí, plachtami zakrytý kostel s radnicí, pekárnu s frontou vyděšených zarouškovaných (avšak naprosto bez odstupů na sebe nalepených) na chodníku a ještě vyděšenější paní staršího věku vyjíždějící z vedlejší ulice na hlavní. Do jejího auta málem narazila tři jiná, jímž měla dát přednost. Hádejte, kdo z účastníků tohoto konfliktu si nejvíc klepal prstem do čela, můžete i třikrát :-).

Z Luckau už je jenom kousek do Spreewaldu

Mé osobní vyděšení spočívalo v absenci ranní kávy a něčeho sladkého k ní, uklidnilo mě však překrásné slunečnicové pole, za kterým i větrníky vzdušných elektráren se vjímaly jaksi elegantněji. Zámeček ve Waltersdorfu, zdálo se mi, patří jakési charitativní a studeně chladné organizaci, velmi vzdálen od plotu do zahrady se mi tak stal poměrně nedostupný, možná i proto jsem v něm nespatřil valnou estetickou hodnotu. Mírně prodloužená trasa po nefrekventované silničce mezi poli už mé oči zaujala mnohem víc, že nebyla přístupná bývalá zámecká věž v Bornsdorfu ani sporé zbytky hradu v jejím okolí mě příliš netrápilo, alespoň jsem se nemusel starat o zabezpečení kola po dobu mé případné nepřítomnosti. Zbytek cesty k autu s krátkou zajížďkou k zámku v Beesdau už jsem ušlapal rychle i když trochu urputně, už jsem se viděl v autě na cestě k domovu. A těšil jsem se tentokráte náramně, protože jsem věděl, že víc než 24 hodin se tu nezdržím. Sice ještě nebylo úplně rozhodnuto kam, jasné však bylo, že příští cesta bude námětem k psaní a obrázkům do sekce "cestopisy".

7/2021