Kamptal cyklo vinařský

Před mnoha lety jsem si na dalekém finském severu v "zakázaném" šedém obchodě koupil lahev skvělého rakouského bílého suchého vína s nápisem Kamptal. Od té doby si občas vzpomenu, tam se chci jet podívat, a od stejné doby o tom údolí toho víc nevím.

Dlouhý střih filmu života, pak v jeden pozdně květnový pátek odpoledne vyjíždím z brány servisu obytných aut v Pohořelicích a pořád nevím, co si počít se třemi pro mě volnými dny. Plánů mám plný modrý šanon, jen mě právě teď žádný z nich neoslovuje s dostatečnou naléhavostí a motivací. Na silnici odbočit k východu nebo k západu? Miluji tyto chvíle, kdy si dovolím nerozhodovat hlavou. Mysl tlačí na pilu jako zběsilá, už od rána po mém vnitřním já požaduje nějaký plán, přesto čekám na impuls, jasný záblesk, zážeh svíčky, po kterém se rozeběhne každý spalovací motor. Už vím, že tyto zážehy jsou velmi důležitými vodítky pro můj život.

Stejně i dnes záblesk přichází z čistého nebe v poslední možnou chvíli. Žádné obrázky, žádný doplňující text, jen starý slib daný sobě se probudil, Kamptal. Beru naftu u prvního stojanu Benziny, pátrám nejdřív v mapách, jak daleko to k řece Kamp mám, pak už vyhlížím místo dnešního noclehu. Před Znojmem nakupuji meruňky a česnek, za Hnanicemi bez podezření na nekalou činnost projíždím před zraky bdělých obránců evropských "pořádků". Okolí Retzu se mi líbí tolik, že na chvíli zvažuji i zůstat tady, pak si uvědomuji už dřívějšími návštěvami regionu omezené možnosti poznat něco nového.

Tajemství starého kláštera

Jen pár kilometrů za historickým městem Horn zastavuji u kláštera Altenburg na 48°38´40.471"N, 15°35´35.956"E, tady zůstanu na noc. Po šesté večerní utichá okolní ruch, můžu vyjít na obhlídku objektu i zahrad. Prastaré budovy prý skrývají nejvíc své historie v podzemí, prohlídky s průvodci zavedou návštěvníky i sem. Mě zajímá víc ono pověstné teď, podvečerní zpěv kosů, kteří vykřikují své zprávy do pomalu utichajícího světa, a nebo zpěv vycházející zpod vysoké a zcela nábožnými malbami pokryté klenby barokního kostela. Vcházím opatrně a snad i nenápadně, sedm kněží zpívá sedíc ve vyvýšených umělecky vyřezávaných lavicích proti sobě hned v sousedství mohutného oltáře, jen jediná věřící je sleduje z dlouhé řady lavic prázdných, obyčejných, určených běžnému lidu. Poslouchal bych i déle, tóny mužských hlasů skoro až hladí, jen nejsem křesťanem a ani se jím nechci stát, možná bych svou přítomností vyrušoval.

Ani pilné vlaštovky si z pekla nebo nebe starosti nedělají, postavily si hnízdo za sochou buclatého andělíčka hned nad vstupem do kláštera a mají se co ohánět, aby nakrmily potomstvo. Ve vnitřní zahradě vytrvale stříká voda z fontány, jemně tu voní spousty květů z udržovaných záhonů, z jednoho z oken ve třech řadách vycházejí tóny trubky. Pomalejší tóny, od začátečníka, který chce-li být přesný a pochválen učitelem, ještě nestíhá obvyklý rytmus. Trochu kostrbaté tóny jako písmenka prvňáčka, teprve před týdnem začal psát plnícím perem. Přesto zní trubka něžně a zapadá do rámce podvečerního klidu, stejně jako štěbetání vzdálenějšího početného shluku lidí. Klášter žije nejen životem duchovním, i světským radovánkám je v jeho prostorách vyhrazeno místo. Zdá se, že luxusní restaurace za chvíli začne podávat rozhodně ne levné večeře.

Krasohledem do minulých časů

Ráno přejížídím do Rosenburgu, parkuji blízko nádraží a poprvé se setkávám s kalným tokem říčky Kamp. Ne na dlouho, můj cyklookruh startuje s výjezdem ke stejnojmennému hradu. Dovnitř se nehrnu, tady spíš očekávají motorizované návštěvníky ve svátečním oblečení, obrovské parkovací plochy mi to napovídají. Turistická značka po většinu své délky kopíruje silnici mírně se vlnící vysočinou nad údolím řeky, starý vesnický dvorec mě zastaví ve Wolfshofu. Jediné cyklo vzrušení přináší zkratka, kterou mě značka přivádí do hlubokého údolí potoka, a následný hodně strmý výjezd zpět k silnici před Tautendorfem. Tam musím být ostražitý, aby mě správná úzká silnička plná serpentin přivedla k prvním vinicím ve strmých svazích nad malebnou vesničkou Stiefern. Tady se znovu setkávám s říčkou Kamp, zatímco se pokouším o pár fotek z ocelového mostu, v jeho těsné blízkosti opatrně projíždí místní vláček. Nejspíš bych ho mohl využít místo dlouhého šlapání v kopcích nad údolím, jenže pak bych tady měl za den "hotovo" a to mi přijde škoda.

Ve Stiefernu se napojím na cyklostezku údolím řeky Kamp, po ní postupuji proti kalnému hnědému proudu. Slovo postup by možná někdo nahradil slovem jízda, já však jen rychle projet nechci. Už samotný Stiefern považuji za klenot, co dům, co zákoutí, to motiv pro fotky do časopisu o starých zašlých časech. Jinde kouzlí řeka ať už svými zákoutími nebo tím, co vybudovala za dlouhá tisíciletí působení – strmé, místy skalnaté stráně lemují široké údolí, do kterého se Kamp v době jarního tání umí rozlít. Lavička vysoko nad řekou u Plank am Kamp, staré chalupy v horní části vesnice, další zákruty řeky ve skalnatém údolí, tady opravdu nejde a hlavně se nechce jet plynulou jízdou bez zastávek.

K zámku Buchberg musím od řeky trochu poodjet, vypadá to tady tolik "privátně", ani se neodvažuji víc než nahlédnout po přístupové cestě. Líbí se mi snad barokní rozlehlé stavení pravidelného tvaru nedaleko, kdo ví, k čemu podobné budovy před staletími sloužily... Na další hrad a kostel se dívám přes most s květinami u Thunau am Kamp. Řeka se se mnou pro dnešek loučí krásným zákoutím, kdy několik ostrůvků dělí její tok na pár větších i menších ramen, celý ten obrázek můžu sledovat z dalšího mostu. Pak už mi jen kousek zbývá do Rosenburgu k autu, dál proti proudu se řeka zařezává příliš hluboko a sledovat její tok můžou jen pěší. Já dnes stihnu ještě nákup a večerní prohlídku Hornu, jeho mohutné hradby si o ten počin řekly už cestou ke klášteru Altenberg.

Dívat se na svět přes řádky vinic

Následující dvě noci spím na břehu Kampu u Schönbergu na parkovišti pro návštěvníky koupaliště, (48°31´13.566"N, 15°41´37.901"E), jeho vzdálenější strana je oblíbená mezi uživateli obytných aut. Líný proud řeky můžou sledovat z oken svých karavanů, není odtud ani daleko k místním vinařům. Kopci osázenými vinicemi je celá obec obklíčena. Také se vydám za ochutnávkou, jen lahve se vzácným obsahem si nesu "domů", vnitřní i vnější prostory zařízení nabízejícího produkty okolních strání jsou beznadějně obsazeny germánsky hlučnými poživateli moku. Za chvíli už sedím na schůdku vchodu do auta a přes sklenku suchého bílého pozoruji dění na řece až do chvíle temného soumraku.

Ráno vyjíždím nejdřív pár kilometrů cyklostezkou proti proudu vody do Stiefernu, tam jsem včera načal putování údolím Kamp, a nevidět ten kousek by mě nejspíš dlouho mrzelo. Odtud mě čeká prudké stoupání na vyhlídku Schaubühne, mezi vinicemi mám odtud jako na dlani ústí Kampského údolí do nížín kolem Dunaje a hlavně Schönberg, místo mého noclehu. Stoupání pro mě ještě nekončí, přes Kalvarienberg okrajem lesa šplhám až k silnici vysoko nad řekou a po náhorní planině okolní vysočiny přejíždím přes Elsarn do vinic údolí Strass, které s Kamptal sousedí. Haderdorf už leží v širokém údolí Dunaje, k veletoku přes veškerou snahu nedohlédnu. Trochu nudnou cestu obydlenou oblastí mi osvěží nahlédnutí k románské rotundě na rozlehlém náměstí, zajímavá je cesta mezi vinicemi k rozhledně na Gobelsbergu.

Tady se mi líbí moc, vinice, kam oko dohlédne, a tam ještě dál lesy vysočiny Waldviertelu, za Dunajem nejsevernější náznaky svahů Alp. Opravdu jen náznaky, štíty se schovávají v mlhavém oparu stejně jako mohutná řeka. Jak se zdejším vinařům dařilo v minulých stoletích ukazuje hustota zámků a honosných měšťanských domů, do Gobelsburgu to mám jen tři kilometry z kopce. Tady si chvíli sednu do stínu starého listnáče, kompozici zámku a sousedního kostela před očima. Pak mi stačí popojet sotva jeden a půl kilometru a míjím zámek Haindorf, po dalším sotva kilometru stojím uprostřed historického náměstí Langenlois, přirozeného centra všeho vinného dění v okolí. Že se jedná o centrum populární, ukazují přeplněné všechny kavárny i vinárny, místo další ochutnávky hledám pokračování Kampské cyklostezky. Až další cestou mi dochází, že z vyhlídky nad Schönbergem jsem vlastně viděl velmi krátký úsek údolí, než se otevře do náruče podunají. Stačí mi projet poslední vesnici, chviličku se nudit jízdou podél silnice a proplést se mezi domy Schönbergu k autu. Kamptal pro cyklisty a milovníky vína se mi najednou zdá miniaturní a já znovu při podvečerní sklence místního bílého vymýšlím plán na poslední volný den.

Moravskému kraji na dohled

Tentokrát si vzpomenout nebylo nic složitého, vždyť v pátek večer jsem si slíbil někdy se na kole projet vinicemi a kopečky v okolí Retzu v těsné blízkosti moravské hranice, najednou ta příležitost je tu. Do Pulkau sotva tři čtvrtě hodiny jízdy autem a síť cyklotras severním směrem je v mapě velmi hustá. Kolo vyndavám z garáže obytného vozu při silnici na východním okraji městečka a brzy šlapu přes dvě historická náměstí. Po značené cestě vyjíždím do mírného kopečka mezi vinice. Poprvé si všímám hezkého zvyku ozdobit řady vinných keřů na okraji velkým "trsem" růží, kvetoucí dodávají celku skutečnou malebnost. Od Leodaggeru se na Pulkau a okolní vinice už dívám trochu z nadhledu, další dvě vesnice stojí jako "na terasách". Zajížďka do Hofernu vypadá "na skok do hor", tady se zcela mění krajina na lesnatou vrchovinu, místo vinic rozlehlé pastviny.

Sjezd k větrnému mlýnu a kalvárii nad městečkem Retz mě rychle vrací mezi vinice, na kopci u nábožné sochy musím povinně zastavit a pár desítek minut se rozhlížet. Že to odtud není daleko "domů", dokazuje nezaměnitelná silueta Pálavy na obzoru, naopak věže radnice a kostela v Retzu mám takřka na dosah. Mezi obojím nespočet vln mírných kopců z valné většiny pokrytých pravidelnými řádky vinic. V samotném Retzu se dlouho nezdržuji, prošel jsem si jeho ulicemi i náměstím při dávné vánoční cestě z Vídně. A dobře dělám, jak se mi cíl u auta v Pulkau zdál být na lusknutí prstů, ještě se docela našlapu, než se s ním shledám. Přitom jediné zpestření cesty mi poskytne krátká zastávka u ruin hradu Schrattenthal s bránou zamčenou na pondělních sedm západů. Skládám kolo do garáže obytného auta a beze spěchu přejíždím pro dnešek posledních pár rakouských kilometrů k hraničnímu přechodu Hnanice. Trochu nostalgicky si přemýšlím o tom, jak spontánně vznikl nápad na tento výlet a jak se cítím spokojený a naplněný prožitky z minulých dní v obytném autě.

5/2024