Kde stávalo královské město Přísečnice

Průjezd modrou značkou a úzkou příhraniční silničkou se zákazem vjezdu motorovým motorům od bývalé vsi Jilmová na hráz přehradní nádrže Přísečnice jsem prvně absolvoval někdy v polovině "devadesátek", kdy jsem se poprvé seznámil s Krušnými horami třídenním cyklo přejezdem. Nechápal jsem, proč na české straně stojí polámaný zdevastovaný smrkový les a proč ta saská je upravená, hezká.

I z toho důvodu jsem byl hodně zvědavý, co se změnilo za dobu, než jsem si stačil koupit obytné auto a dojet si sem znovu. A také mě zajímalo, jak svět vypadá za tou čárou, kterou i tady i jinde vymezují bílé patníky s červenou čepičkou a černými písmenky po dvou stranách. Na kole jsem vyrážel od hraničního přechodu Hora sv. Šebestiána a z toho, co jsem na téže silničce viděl, jsem byl nadšen. Možná sem by mohli všichni škarohlídi chodit na exkurze, aby se poučili o schopnostech přírody regenerovat. Ta silnička většinou klesá, poskytuje přenádherné výhledy na louky a pastviny sousední země, i české lesy už jsou tu zdravé. Přesně si nevybavuji, kam jsem odbočil a proč, za to si vzpomínám na setkání s celkem dospělou a také mrštnou zmijí, i ta jako kdyby mi chtěla povědět, tady už je svět v pořádku.

Pohled na modrou hladinu přehradní nádrže se mi i dnes zdá poněkud rozporuplný. Jistěže lidé z Chomutovska potřebují pít a mít dobrou vodu, ale když se podívám na obrázky, že pod hladinou se skrývají zdi celého města, dokonce ve středověku města královského, nevím, nemyslím si, že sebe ušlechtilejší cíl by mohl ospravedlnit fakt, kolika lidem zde byly doslova sebrány jejich domovy. Navíc, před dvěma lety bylo mnoho lokalit v Krušných horách vyhlášeno za světové kulturní dědictví organizací UNESCO a zdá se mi, že právě jednou z jeho nejpodstatnějších částí tady ani ryby neplavou, protože by mohly kakat do pitné vody pro Chomutovany. Jaké štěstí, že o těchto věcech dnes můžu přemýšlet, ale nemusel jsem před lety rozhodovat :-).

Za to se můžu po žluté značce spustit ke Kryštofovým Hamrům, vesnici pod hrází, a dál až k hraničnímu přechodu do "NDR" údolím říčky stejného názvu, Přísečnice. Ze Schmalzgrube jedu po cyklostezce dále údolím do Steinbachu, kde končí jedna z krušnohorských úzkokolejných železnic. Řekl bych, koho tyto věci zajímají, může si naplánovat pod německými hřebeny hor pěknou tour, takových mašinek tam jezdí povícero. Pro mě je toto místo dnešním nejnižším, tady se musím otočit a sice po cyklostezce, za to však stále vzhůru se musím vydat do Satztungu, který už leží blízko hranic i místa, kde na mě čeká obytné auto.

Večer a noc se chystáme prožít pod Mědníkem, to je taková hodně horníky provrtaná kupa hned nad městečkem Měděnec, i tato "hornická krajina" je dnes pod ochranou UNESCO. Auto jsme odstavili na malém parkovišti u vchodu do jedné ze štol, vyrovnali klíny, na vrchol ke kapličce jsme chtěli vystoupat se západem Slunce. A právě v tu chvíli přijel "esůvéčku" BMW takový docela fajn pán, vytáhl batoh plný fotoaparátů a objektivů, ze zavazadlového prostoru vypustil krásného mladého ohaře. Místo k vrcholu zamíříl k nám a začal se vyptávat na auto, líčil nám své vize o pořízení něčeho podobného a jak mu to všichni rozmlouvají. A mě zase zajímalo, k čemu všemu používá to nádherné "nádobíčko" ukryté ve fotobatohu, ani ohař se u nás necítil nespokojen. A tak se stalo, že jsme společně proklábosili ten západ Slunce, kvůli kterému on sem přijel z Prahy. A to jeho "nádobíčko"? Prozradil mi, že občas si u něj někdo objedná obrázek na tapetu do obýváku, a tak já v něm viděl "boha" fotografování a on ve mně viděl "boha", který poslechl sebe a koupil si to úžasné obytné auto :-).

Druhý den jsme vyrazili na další nádherný výlet na kolech, nejprve jsme projezdili městečko Měděnec, abychom se ujistili, že tady žádné extra krásy nehrozí, pak jsme sjeli po silnici do údolí Přísečnice a přehradu objeli z jiné strany, než jsem ji dosud znal, od hráze jsme se vydali po modré a cyklostezce do osady Černý Potok. A po žluté pod Velký Špičákem jsme se vrátili zpět k autu. Ano, toto je velmi stručný popis absolvované trasy, stala se mi totiž taková nepříjemnost. Měl jsem z výletu pár pěkných obrázků, ne mnoho, protože většinou jsme jeli lesem, ale něco ano. A v zápalu "boje" o jejich kvalitu a krásu jsem poněkud přehnal jejich upravování v počítačovém programu a nezbylo mi nic jiného, než je vymazat. A poučit se, že příště před úpravou není od věci obrázky zazálohovat :-). Takže dnes místo popisů a obrázků jediné doporučení. Krušné hory kolem Měděnce, Mědníku a Přísečnice jsou nádherné, jeďte se tam podívat, ať už obytným autem nebo jakkoliv jinak.

8/2012