Kdo se nepoučí z Vraních hor, jede na Walbrzyskie Sudety

V červnu 2021 mé tělo úpělo a duše se tetelila radostí při ne úplně povedeném e-bikovém přejezdu Vraních hor, ty tvoří českou hranici s Polskem kolem Broumovského výběžku a dál na sever se kupí jako Sudety Walbrzyskie. Dobře jsem si pamatoval mnoho přenádherných pohledů do kopců k našim sousedům, nechal jsem jen tělo trochu zapomenout na ty strmé šílenosti, kterými jsem vlekl těžký bicykl přímo proti vrstevnicím vzhůru, a letos zkusil pár tras v okolí průmyslového města, které jim dalo jméno.

Nevím, jestli jsem se nakazil předválečným významem slova Sudety, naši předkové nenáviděli sudetské Němce, aby později s patřičnou dávkou násilí, oko za oko, zub za zub, zabírali opuštěné domy a hospodářství. Nevěděli naši předkové, že oplácet bolest bolestí je základní strategií citové sebeobrany, ani já jsem nevěděl, našel jsem tuto pravdu v knize Dona Miguela Ruize velmi nedávno. Poláci před válkou žili dost východněji, tuto část země také v rámci válečných satisfakcí dosidlovali až po ní, možná proto jejich Sudety, souhrnný název pro všechna pohoří jihozápadní hranice, v nich negativní emoce nevyvolávají. V každém případě, mně tyhle kopce tak nic nedaly "zadarmo", že jsem po dvou dnech na jejich poznávání ze sedla kola rezignoval. Abych se za pár měsíců, ale o tom někdy příště, vrátil.

Do půlměsíce tvarované pohoří nemá "hlavní hřeben", směsicí poházených kopců by mi připomínalo České Středohoří, proti němu se mi však přece jen jeví kompaktnější, vyšší, mnoho vrcholů tu přesahuje 800 metrovou hranici nadmořské výšky, lesnatější a divočejší. Obklopené dalšími horskými pásmy v těsné blízkosti. A když divočejší, vybral jsem si na úvod kopec Dzikowiec (divočák), jen mě sem místo schůzky s prasátky lákala vyhlídková věž. Velkoryse jsem pohrdl sedačkovou lanovkou, kterou stejně ten den nejspíš nikdo nepustil a značené bikové sjezdové trasy vypadaly, že už dávno ji nikdo nepustil, a vyrazil do strmého kopce neznačenou cestou. Špatnou cestou, znovu jsem dřel, jak je tady běžným zvykem, přímo proti hustým vrstevnicím, velmi rychle jsem si vzpomněl na galeje ve Vraních horách, jen jediný výhled mě nechal chvíli odpočinout. A baterie e-biku dostala co proto hned na úvod. Jel jsem, myšleno ve směru nahoru, vpravo od lanovky, zdá se však, že levá varianta je sjízdnější, při kochání se výhledy z rozhledny po ní k horní stanici lanovky přijel terénním autem pár údržbářů.

Výhled mi Divočák poskytl excelentní, na Krkonoše, Stolové hory, Sležu a pochopitelně na všechny okolní kopečky Walbrzyskich Sudet, naivně jsem si už myslel, že nejhorší mám za sebou. Optimisticky jsem se spustil po žluté značce do velmi mělkého sedla, které odděluje obvyklý Divočák od jeho mírně nižších bratra, ale tam už jsem nedojel, zrádné syčení od zadní pneu mi zahlásilo další cvičení ve zručnosti opravy píchlé duše. Letos už poněkolikáté, seběvědomě jsem dokonce po sluchu otvor v duši našel a při vzpomínce na výchovné metody mého otce jsem objevil i ten druhý zrcadlový, jen to už jsem měl plášť demontovaný podruhé, poloopravenou duši hustilka nezhustila.

Špinavý, nicméně svou technickou zdatností spokojený jsem se hned vydal na další cestu. Nenašel jsem mapou slíbenou vyhlídku z Malého Divočáka a poněkud (ne)šíří stezičky a jejím pro zdejší kopce typickým sklonem ještě nepoučen zůstal překvapen při pomalém sestupu po modré značce, kterou jsem chtěl "přijet" kolem dalších dvou vyhlídkových bodů na kopec Sokolka. Tam, kde nejde sjet ani dolů, těžko se vyjíždí nahoru, jsem vyhodnotil u krátké odbočky, která slibovala brzy se dostat na vozovou cestu po rovině a bonusem nabídla při krátké zajíždce další vyhlídku na Krkonoše. Pěkně jsem se nechal nachytat krátkým rovným úsekem cyklotrasy, na příští křižovatce už jsem tvrdošíjně odbočil podle původního plánu na modrou turistickou značku nedbaje varování, že přechází přes kopec jménem Wysoka.

Tedy znovu nejprve stoupání aspoň trochu sjízdné, pak však dvě třetiny výškových metrů kolo vybavené přípomocí o rychlosti 4 km/h "k pěšímu vedení" mě doslova žene do krpálu, kam mi mé síly dovolují vyvinout rychlost maximálně poloviční. Ostatně po žebříku, kterému se sklon svahu podobá, to také rychleji neumím... Výhledy z Wysoke by tohle trápení jistě vykompenzovaly, kdybych ještě před dojezdem k vyhlídce znovu nezaslechl ono známé syčení od zadního kola, možná bych si v tuhle chvíli přál raději slyšel syčet naštvanou zmiji vyrušenou z vyhřívání se. Dýchal jsem zhluboka, rozhlížel se poctivě, pokoušel se i něco vyfotit, teprve potom jsem kolo odvedl do stínu a zahájil na dnešním osmém kilometru ze třiceti plánovaných třetí demontáž zadního pláště. Duši jsem na Dzikowci opravil pěkně, bohužel však ne úplně fungujícími samolepícími záplatami, ještěže s sebou vozím duši náhradní. Tu bych však ve své technické rozmařilosti nesměl koupit v jiném rozměru než s mými ráfky a plášti kompatibilním, tedy další pokus se záplatou, tentokrát už s klasickou, kterou je třeba nalepit tou rozpatlanou a všudeselepící průsvitnou hmotou. A modlení se, aby k autu vše vydrželo, protože jiné řešení už dnes s sebou v kopcích nemám.

Modrá turistická značka přes Stachoń je širokou vozovou cestou bez velkých výškových rozdílů a poskytuje krásné výhledy. Snažím se nemyslet na tu "výbušnou směs" pod zadkem, kochat se a fotit, ještě přejedu kousek nízkým lesem po žluté a stojím na křižovatce s hlavní turistickou trasou Sudet červené značenou, kterou doplňuje i cyklotrasa. Už ani nezkouším dojet k dalším vyhlídkám na hlavní červené, které jsem měl dnes v plánu, jen se soustředím na průjezd hodně kamenitým sjezdem s vyhlídkou na Orlické hory a se spásným pohledem na úzkou asfaltku svažující se do údolí a do civilizace. V restauraci v osadě Lugovina mi dají najíst a poskytnou mi chvíli ticha a klidu k rozhodování se o dalším postupu, po "zaslouženém" odpočinku a reálném zhodnocení "dostupnosti" k autu vyrážím dál podle původního plánu, duše zatím drží.

Červená značka a nově vybudovaná cyklostezka podél silnice mě mírným stoupáním vyváží do Sokolowska, městečko vyhlíží skoro jako lázeňské, plné kaváren a parků a hostů, já potřebuji najít zelenou odbočku doleva po asfaltové silnici. Kopec tady trochu přitvrzuje, naštěstí má "duševní" anabáze se nepodepsala na výdrži baterie, tedy o dojezd v tomto ohledu se obávat nemusím. Na asfaltu se nebojím ani o výdrž vzduchu v zadním kole, malinko mě přejde humor při přejezdu na šotolinovou cestu, ta však zůstává hladká a okolní pastviny a kopce poskytují hezké obrázky, při kterých můžu trochu zapomenout. Sjezd do Unislaw Slaski by mi signalizoval brzký závěr, kdybych si včas všiml, že ještě musím po černé turistické a že ta je také přes kopec, navíc cestou hrubě polní a kamenitou. Naštěstí vzdálenost k autu se už krátí, uvědomuji si, že tohle můžu dojít i pěšky, tedy se zklidňuji a konečně se kochám dalšími hezkými výhledy. A brzy bez dalších technických i osobních úkladů dojíždím k autu, které jsem po poměrně klidné noci zanechal na 50°44´16.443"N, 16°13´35.273"E nedaleko obchodu a točny autobusů v Kuznice Swidnickie. Dnes už mě čekají jen dva úkoly, nakoupit zásobu duší správných rozměrů a najít rozumné místo k noclehu.

Tím se stalo malé parkoviště u zatopeného lomu na 50°39´54.063"N, 16°21´24.650"E, přestože dost navštěvované a pěšími turisty využívané i pro přenocování ve stanech, poměrně klidné. Jedinou jeho patálií může být navigace, google se mě sem snaží dostat od jihu od Gluszyca Gorna, při shlédnutí kvality a šíře cesty se raději rozhoduji pro objížďku přes vesnici Lomnica, tam je dojezd bez obtíží sice úzkými, ale asfaltovými silničkami. Parkuji s výhledem na lom a průzračnou nazelenalou vodu, jejíž barva se soumrakem tmavne až do černa, které rozráží občasný ohýnek táborníků.

Probouzím se do deště a má padat až do odpoledne, ústa se mi protáhnout i při pohledu na znovu prázdnou zadní pneu mého biku. Už nic nepátrám, investuji novou duši včera koupenou ve městě a chválím se za rozhodnutí na zásobách nešetřit. Po výměně vyjíždím autem do nedalekého lázeňského městečka Jedlina Zdroj, rád bych tu ulovil kávu a sladkou snídani, ale není mi dopřáno, než najdu místo k zaparkování, jediná pekárna mi zavře před nosem. Nějak začínám mít těch Sudet plný chrup, zvažuji místo kola pěší výlet, jenže současně nemám už nejmenší chuť se drápat do krpálů nahoru a dolů a ještě k tomu v dešti a vlhku a ve společnosti sebe sama. Nakonec si domlouvám pozdní večeři s lahví červeného v poněkud vzdálených a mně notoricky známých Jizerkách, když zpoza zapařených lesů začíná vykukovat sluníčko.

Vracím se do Lomnice, vyjíždím až na konec silnice u osady Radosna, černá značka k jihu by mě odtud dovedla na v úvodu zmiňovaný hřeben Vraních hor. Zkusím tedy ještě jeden výlet k severu, po včerejších zkušenostech však už výhradně po cyklotrasách. A znovu jsem se "nechal nachytat"... Díky dobité baterii se nemusím bát stoupání, i když mapa ukázala přes 1000 metrů převýšení, dnešní výlet bude mít sotva 20 km. Nejprve se spustím silničkou, po které jsem přijel, k rozdvojení a otáčce autobusů, tady odbočím ostře doleva a stále sleduji černou turistickou značku i vedení cyklotrasy. U osady Trzy strugy odbočím doprava a začínám ostře stoupat, na širokém prostranství se můžu rozhodnout pro kratší a podle mapy zpevněnou cestu po černé nebo pro cyklotrasu, která teoreticky nastoupá stejné výškové metry na delší vzdálenosti. Dopouštím se další chyby, mnou zvolená cyklotrasa vede do krpálu a pak zase prudce dolů jen proto, abych od posledních chalup Lomnice mohl znovu velmi prudce stoupat, tentokrát však po cestě kamenité, bahnité a od koní rozdupané, těžko v blátě rozlišuji zeminu od polorozpadlých koňských koblih. Výjezd skoro nesjízdný, za to dobře cykloznačkami vyznačený. Sedlo pod Gomolnikiem Malym se mi jeví jako spása, je tady hezky, pěkný výhled a nejhorší stoupání mám za sebou. Možná. Zelená značka nabízí 1,5 km k rozhledně na Gomolniku Malém a cestou místo dalekého rozhledu, proto se rozhoduji k malém prodloužení trasy.

Výhledy na Ruprechtický Špičkák, nejvyšší bod hraničního hřebene mi udělal radost, vzpomněl jsem si na zážitky před dvěma lety, pěšina k rozhledně se také jevila poměrně příznivě. Nevěřte naději, přislíbí vaší omámené mysli cokoliv, své sliby však nikdy nesplní. Závěr té pěšiny jsem znovu supěl vedle kola a ještě pár set metrů musel to "vehickle" vést po křivolaké pěšině, abych z vrcholového plató možná umělecké hodnoty, nikoliv však na výhledy příliš bohatého, přehlédl hřeben Sovích hor. Pohoří je nádherné a lákavé, jenže tento obrázek jsem sledoval celou výjezdovou trasu... Kde jsou ty časy, kdy naši předkové stavěli rozhledny z radosti, nikoliv z dotací, a proto výhradně na místech s kruhovými výhledy. Další, přece jen už ne tak strmé stoupání a po dobré cestě mě čekalo po sjezdu zpět do sedla na Rogowiec. Pod vrcholem jsem našel skalní bránu (jen neměla "střechu") a pěkný výhled na kopec s rozhlednou, z níž jsem nebyl před chvílí úplně nadšen, za ním se rýsoval hřeben Orlických hor. Vylézt dalších strmých 500 metrů k vrcholu a zbytkům hradu už bylo nad mé síly, vše jsem si odůvodnil obavou o kolo a nemožností ho někde bezpečně schovat.

A také už se trochu připozdívalo. Naštěstí červená značka a cyklotrasa po hřebínku do sedla pod Turzyna byla dobře sjízdná a cesta pěkně ubíhala, v místě rozdvojení značek pod vrcholem Klin mě čekalo velmi příjemné překvapení. Horské louky jsou v Polsku označeny slovem "hala", tahle má název Pod Klinem. Poskytuje nádherný pohled na Waligoru, Ruprechtický Špičák, oba tyto sousedící ale hlubokou prohlubní oddělené kopce mám v těsné blízkosti vedle sebe, a na vzdálený hřeben Orlických hor. Tady byť v nadmořské výšce 850 metrů si připadám jako někde vysoko v horách. Dole kousek pode mnou funguje horská chata Andrzejowka, provozují tam i parkoviště pro obytná auta. Raději se už moc nezdržuji, pomalu přichází podvečer a já bych rád byl v autě za světla, po včerejší zkušenosti si netroufám odhadovat, co mě ještě čeká.

Vystoupat na vrstevnicovou zpevněnou cestu kolem Waligory ale nebylo složité, černou značkou značená se pak sice trochu kroutila podle "záhybů" hory, a také mě nechala ještě jednou se podívat na hřeben sousedních Sovích hor. A přehlédnout odbočku cyklotrasy, která byla jednou z variant návratu, tak pěkně mi to v závěru "ujíždělo". Dojel jsem tedy do sedla pod Špičákem, s vidinou brzkého návratu do auta jsem pohrdnul single trackem přes Granicznik, a údolím asfaltovou cestou dojel do cíle dnešní trasy. Možná už jsem se těch Sudet bál tolik, že se mě jich zželelo a zbytek útrap mi odpustily.

7/2023