Krušné hory po obou stranách hranice

Už v polovině "devadesátek" jsem dlouhé severní hory objevil při třídenním přejezdu na kole a nejspíš doživotně se do nich zamiloval. Dnes oceňuji jejich rozlehlost, dovoluje mi i po tolika letech objevování nacházet nová místa, nové výhledy, nová zákoutí přírody. Uzdravující se přírody, Krušné hory už dávno nejsou torzem varovně zdviženého prstu ukazujícímu k ekologické katastrofě. Haldy krušiny, zeminy zbylé po důlních pracích středověkých horníků rud, které daly horám jméno, teď doplňují krásu krajiny jako skvostný náhrdelník na obnaženém nadprsí stejně skvostného ženského těla a její tváře.

Krušné hory i přes postupující restrikce ve volném parkování obytných vozů pořád ještě dovolují přečkat noc nejen leckde na hřebeni hor, který bývá široširý, probudit se můžeme dokonce na nejvyšším vrcholu Klinovci a večer před tím tam pozorovat zapadající sluníčko a později milionem hvězd pokrytou oblohu. Nám tohle krásné jeviště poskytla hora až poslední noc, na první dvě jsme zaparkovali na 50°35´24.880"N, 13°14´1.811"E s fotbalovým hřištěm hraniční vesničky Kühnhaide za zády. Chtěli jsme se projít stejnojmenným rašeliništěm a alespoň kouskem z kouzelného údolí Černé vody, které jsem si pamatoval z dávné cyklovyjížďky. Odpolední silný déšť nám tuto aktivitu rozdělil do dvou půldnů.

Na první vycházku jsme vyrazili směrem severovýchodním po modré a červené turistické značce, úzká pěšina nás vedla okrajem rašeliniště, kde byly patrné stopy po lidském zásahu, rašelina byla v minulých stoletích hojně využívaným topivem. Příroda si s tímto stavem do dnešních dnů už velmi dobře poradila, laik si ho všimne jen díky naučné tabuli umístěné na břehu "umělého" jezírka, voda tu zaplnila jizvu po důlní činnosti. Pokud však nepřehlédne nenápadnou neznačenou a mlázím zarostlou pěšinu, jak se to mně povedlo před lety ze sedla bicyklu. Stejně tak jsem si nechal z paměti vymazat mou cestu do údolí Černé vody, jen nesmírně ladný obrázek kamenného mostku posazeného přes divokou říčku Schwarzer Pockau uprostřed lučinatého údolí mi zůstal zachován.

Tentokrát nás značka mírným sešupem svedla dolů k říčce, nejdříve jsme ale museli překročit kanál Grüner Graben, kterým byla ve středověku přiváděna voda k důlním dílům. Obdoba slavného Schwarzenberského kanálu na Šumavě nebo krušnohorského Blatenského příkopu je tady citlivě zrekonstruována, po hrázi potůčku je vedena pěšina turistické značky a nabízí díky mírně vyvýšené poloze přenádnerné pohledy na údolní tok říčky Schwarzer Pockau. Jak už je v podobných případech nutností, cesta vede velmi mírným spádem skoro po vrstevnici a věrně kopíruje reliéf mělkého údolí. My jí opouštíme nad kamenným mostem, scházíme dolů k říčce a dlouhé minuty se kocháme nádhernými pohledy zvláště dolů po proudu. Poslední červnový den tady nepotkáváme kromě našich čtyřnohých chlupatých a pořád někde pobíhajících kamarádek živou duši.

Cesta zpět na výchozí parkoviště už se nám jeví trošičku fádnější, využíváme další z mnoha zdejších modře značených cest, nejdříve se vracíme ke kanálu Grüner Graben, pak rozlehlými alespoň na první pohled zdravými smrkovými lesy širokou rovinatou cestou přicházíme k autu právě včas, abychom už z bezpečí pod střechou mohli sledovat stále více se temnými mraky šedající oblohu a poslouchat bubnování dešťových kapek. Miluji tuhle hudbu k usínání, zvláště když rosničky na další den slibují znovu modrou oblohu a záplavu slunečních paprsků.

Abychom poznali jižní část rašeliniště Kühnhaide opravdu dokonale, vymyslel jsem si jako první část okruhu průchod neznačenými vysokou a hustou travou zarostlými cestami. Na tom by nebylo nic tak dobrodružného, kdybychom sem nevyrazili po celonočním dešti, kdyby cesta nekončila uprostřed dalšího rašeliniště Stengelhaide a na opačné straně potoka, než bychom si přáli. Naše boty vydržely suché jedny pár minut, druhé, ty podstatně dražší, pár desítek minut. Oblečení od pasu dolů si s námi zahrálo hru na první lekce otužování, když jsme zdárně překonali potok a vydali se velmi podmáčenou stezkou napříč rašeliništěm. V jednu chvíli ještě zahrozila hráz už mnoho desetiletí neudržovaného odvodňovacího kanálu, který našim předkům umožňoval rašelinu těžit, ale to už jsme se blížili k zeleně značené naučné stezce, která po dřevěných chodnících provází výletníky zachovalými přírodními částmi. Vrcholem procházky symbolickým i výškovým je výstup na patrovou dřevěnou věž, ta sice neposkytuje žádné daleké výhledy, přesto pohled na houští kosodřeviny, zakrslých smrků nebo bříz a travnaté části lokality nám pomáhá udělat si celkový obrázek i si užít okamžiku tady, teď, uprostřed přírody. K autu se vracíme tou nejpřímější modře a červeně značenou cestou, zbytečně nezdržujeme odjezd a přesouváme se na Pöhlberg, sopečnou vyvřelinu stoupající od okrajových čtvrtí okresního města Annaberg Bucholz.

Obytné auto parkujeme na 50°34´21.387"N, 13°1´37.956"E, rozlehlé mírně svažité ploše nedaleko opuštěného čedičového lomu, přestože je možné až k vrcholové restauraci a rozhledně vyjet. Naším záměrem je také vystoupat na vrchol a navíc obejít kopec po jeho úbočích, modře značená cesta slibuje několik vyhlídkových bodů. Nejdřív stoupáme po poněkud drsně kamenité cyklotrase, ta se hned u parkoviště odděluje od asfaltové silničky, na konci nejprudšího svahu odbočíme po neznačené cestě vlevo. Nejprve se rozhlížíme ze skal opuštěného lomu a vzápětí z vyhlídkového plato u zahradní restaurace, horského hotelu a staré kamenné rozhledny. Vystoupit na ní je možné, vstupné návštěvníci platí v recepci a první část výstupu vede po huňatých kobercích hotelových chodeb a schodišť. Nejvyšší patro rozhledny je prosklené a nevětrané, panují tu saunové teploty, vydržím jen pár rychlých pohledů na okolní hřebeny a odrazem skel zhanobených fotografií. V zahradní restauraci se necháme obsloužit česky mluvící servírkou, vyslechneme pochvaly na naše chrtí dámy a jejich způsobné chování a pak vyrážíme na sever neznačenou cestou po rovině vrcholového stolu. K modře značené okružní cestě musíme sestoupit několika serpentinami ve strmém svahu, pak už se napojíme na hojně místními obyvateli využívanou širokou lesní cestu, která horu obchází v pravidelném oblouku. Pro nás nejhezčí částí je její závěr, kdy les přechází v louku ozvláštněnou mohutnými solitery starých listnatých stromů a pruhy hustých křovin, odtud se nám jak na přehlídkovém molu ukazují všechny vrcholy krušnohorského hřebene i jeho podhůří.

Dlouhé dny počátku léta nám poskytují další vycházkový čas, přejíždíme proto ještě na pár kilometrů vzdálený Scheibenberg. Vycházkový okruh po žluté značce kolem další jen méně rozlehlé sopečné hory je kratší, poskytuje však působivější výhledy. Přestože na vrcholu, i sem je možné dojet autem, také funguje restaurace a pro nás už uzavřená rozhledna, a západní úbočí zabírá areál skokanských můstků, připadáme si tady nějak víc v přírodě, než na vedlejším Pöhlbergu. Nejspíš je to způsobeno vedením okružní trasy po lesních jen lidmi vyšlapaných pěšinách, navíc se po celou dobu procházky pohybujeme na hraně vrcholového plato a tedy si užíváme pestřejších výhledů zarámovaných do květů letních horských rostlin. Tichou a klidnou noc strávíme na 50°32´15.477"N, 12°55´17.194"E, za soumraku se díváme na horu Hundsmarter, jejíž vrchol byl použit k vybudování nádrže přečerpávací elektrárny.

Nacházíme se v oblasti nejvyšších krušnohorských vrcholů, kde se Fichtelberg zrcadlí v Klinovci a nebo naopak, záleží jen na tom, ze kterého kopce se díváte na ten opačný. Parkujeme na obrovské asfaltové ploše v těsné blízkosti české hranice na 50°24´58.062"N, 12°56´7.138"E, v zimě odtud vyjíždějí na upravené běžecké trasy nejspíš tisíce lyžařů běžců, dnes se v areálu konají závody na kolečkových lyžích. České mapy.cz nijak neupozorňují na skutečnost, že do areálu klikatic asfaltových drah je veřejnosti vstup zakázán, nezbývá nám tedy jiná možnost, než na plánovaný pěší okruh přes Fichtelberg vyrazit opačným než plánovaným směrem a vystoupat tam tupou jako přímka rovnou a těžkými mechanismy upravenou modře značenou cestou. Nejvyšší hora německého krušnohoří je skvostným vyhlídkovým bodem, díky lanovkám, asfaltové silnici a odstavným plochám na vrcholu také hojně navštěvovaným. Sám se mnohem lépe cítím na opuštěné sjezdovce, kterou pomalu sestupujeme severním svahem, když pak naše cesta odbočí mírně vlevo mimo sjezdovku a už kamenitá a podmáčená stále mírně klesá ke skalní vyhlídce Amtssteigfelsen, konečně si aspoň trošku připadám jako ve vysokých horách.

Tady však nastupujeme na červeně značenou širokou lesní "ubitou" cestu Jense Weisflogga, jeden z nejúspěšnějších skokanů na lyžích v dobách NDR vyrostl právě pod Fichtelbergem. Je dobře, že si nudnou cestou máme o čem vyprávět, že máme rádi les a že chrtí dámy na výhledech do kraje nelpí, po pár desítkách minut svižné chůze přicházíme na rozcestí Bachelhütte, odkud nás modrá značka provede "zakázaným" územím běžkařského areálu až na parkoviště k výchozímu bodu výletu.

Jednou z pro mě nejhezčích částí Krušných hor je oblast Abertam, Blatné, Božího Daru, jenže najít tady pěkné místo k noclehu v obytném autě "bez kempu" i bez kempu není úplně jednoduché, proto pro dnešní noc volíme "ubytování" na parkovišti u Perninského rašeliniště, které si pamatuji z minulých výletů obytňákem. Pochopitelně se na zajímavou lokalitu opatřenou dřevěným chodníkem i vysvětlujícími tabulemi jdeme podívat, mnohem intenzivnější zážitek než samo rašeliniště nám však připraví mladší chrtka. Je takovým neposedným lovcem, musí být u všeho, co se hýbe, "předmět" neloví, jen si "potřebuje" zaběhat. Právě proto pro ni byl neodolatelný nějaký pohyb těsně nad povrchem měkké rašeliny a divila se hodně po skoku do ní, že nemá pevnou půdu pod nohama. Lekli jsme se oba dostatečně, když jsme viděli bezmocné hrabání tenkých chrtích nožiček v černé mazlavé hmotě, psí slečna se naštěstí "zachránila" sama dřív, než jsme stačili jakkoliv reagovat. Jen obsah, barva a hmotnost jejího kožichu od této chvíle neodpovídal chrtím hodnotám... Teď jsme ocenili existenci sprchového koutu ve výbavě obytného auta, a také prověřili zásobu čisté vody v nádrži. Panička tak brzy dostala pejska do původní podoby a mě postavila před úkol doplnit vodu teď hned. Nádrž zela prázdnotou a nás čekaly ještě dva dny výletu. Možná to nezní úplně esteticky, ale vodu v nouzi vždy najdu na hřbitově, dnes nám pomohl ten v Blatné. Jestli jsem při sedmi cestách s konví od brány k vodovodu a zpět zneuctil památku nějakého mrtvého, omlouvám se. Ačkoliv mám o posmrtném "životě" hodně jiné mínění, než je to většinové, hrobové, můj čin ani malinko nezaváněl neúctou k našim předkům.

Předposlední den snad ne předposledního krušnohorského výletu jsme tedy věnovali nádherným planinám a výhledům z nich, parkování jsme našli na křižovatce silnice a červené značky v bývalé osadě Bludná na 50°24´1.068"N, 12°48´24.860"E. Je to takový vyježděný tolerovaný pruh louky vedle cesty, kdo přijede později dopoledne, už moc nadějí na zaparkování nemá. I to je způsob, jak líného donutit k časnému vstávání :-). Vycházíme po červené značce k bývalému dolu Červená jáma, do svérázné chaty k občerstvení směřují největší davy turistů. Mě víc zajímala propast vzniklá poddolováním, podle které je místo pojmenováno, a pak neznačená stezka skoro po vrstevnici k podobnému útvaru zvanému Schneppova pinka. V místě nejhezčího výhledu nejspíš horská služba vystavěla dřevěný přístřešek, i my jsme si tu na chvíli sedli k pokochání se a domluvili si odpolední výjezd k chatě a rozhledně na Plešivci, silueta hory dominuje všem výhledům k jihu. V těchto místech byla středověká důlní činnost hodně aktivní, v mapě je vyznačeno pět krajinných památek na dobu těžební aktivity a důl Mauritius jen pár set metrů pod naší cestou je zpřístupněn veřejnosti a je součástí pámátky UNESCO, která v sobě zahrnuje mnoho objektů souvisejících s dobýváním a zpracováním kovů na české i saské straně Krušných hor.

U Schneppovy pinky se připojíme na červenou hřebenovku a po ní kolem štoly Bílá Holubice a památníku dojdeme až k občerstvení U maringotky, které zatím míjíme bez povšimnutí. Pozornost naopak věnujeme stádu ovcí a varovným tabulím, že je stráženo divokými psy cvičenými na ochranu proti vlkům, tady raději naše chrtky vedeme na vodítku a současně s obdivem pozorujeme součinnost psů, ovcí i pastevce, připadáme si najednou jako v prastarých časech. Pořád po červené přejdeme rozlehlou planinu, vstup do lesa nám signalizuje přiblížení se k dalšímu mimořádně poutavému místu dnešního dne a za chvíli obsazujeme jednu z volných laviček na břehu Mrtvého rybníka. Tohle dílo lidských rukou také mělo souvislost s dolováním, shromažďovalo vodu potřebnou pro provoz dolů a hamrů, dnes je jen velmi tichým místem, vodní plochou posazenou do malebné krajiny Národní přírodní rezervace Božidarské rašeliniště. Troufám si odhadnout, že se jedná o jednu z nejcennějších lokalit přírody Krušných hor.

Stejnou cestou se vracíme k maringotce, tentokrát už neodoláme pěnivému zlatavému moku ani nějaké pochutině k zakousnutí. Stánek s občerstvením je okupován početnou grupou nizozemské omladiny, z reproduktorů duní techno a obsluhující pán živě, radostně a hlavně dost hlasitě komunikuje snad se všemi pubertálními výrosky. Ti naštěstí pro nás po pár minutách "zvedají kotvy" a pokračují ve své cyklovýpravě po hřebenech Krušných hor, a majitel se nám omlouvá za tu extravaganci. Dělá mu radost dělat lidem radost, proto je tu připraven i na tuhle sortu klientů. Mládež se tu ostatně zastavuje pravidelně, dozvídáme se, opodál ve starším Fordu Tranzit s nizozemskou SPZ sedí starší zavalitý pán, hlavní strůjce všech pobytů mladých Holanďanů tady v horách.

Nás teď čeká nejméně příjemný úsek dnešní cesty, po silnici musíme vystoupat k odbočce naučné stezky Hřebečná do čedičového lomu, jeho obrázek z map nás zlákal k návštěvě, a ještě víc obrázky z přírodní rezervace Rýžovna. Stěna lomu je hranicí chráněného území hřebene vzniklého jako sopečná vyvřelina, prošlapaná pěšina nám dovoluje projít lomem a pak vystoupat přímo do středu rezervace. Tady se napojíme na neznačenou širší cestu a necháme se jí zprvu malebnou krajinou luk a osamělých stromů, později vzrostlým lesem dovést zpět do Bludné k autu. V pozdním odpoledni ještě vyjedeme na vrchol Plešivce, pro "odložení" obytného auta jsme tu našli dost prostoru, v chatě pod rozhlednou si dáme pozdní oběd a z vrcholu věže se ještě jednou rozhlédneme po krajině, kudy jsme dnes procházeli, i ke vzdáleným vrcholům, na které se budeme těšit někdy příště. Na noc přejíždíme na vrchol Klínovce, který považuji za jedno z top míst, kde lze v obytném autě u nás přenocovat.

Poslední den výletu sjíždíme na záchytné placené parkoviště v těsné blízkosti Božího Daru a zahajujeme sladkou snídaní v malinké kavárně, sezení jen venku a pultový prodej, ovšem vše z domácí produkce. Pak procházíme městečkem a po asfaltu cyklotrasy musíme přežít nejnudnější kousek dnešní vycházky, potřebujeme dojít k začátku (nebo konci?) naučné stezky Božidarské rašeliniště. Prochází sice jen velmi malou částí rozsáhlého komplexu přírodní rezervace, díky dřevěným chodníkům je ale cesta bezpečná a naučné tabulky zájemce seznámí se všemi zajímavostmi zdejší přírody. Detaily květů, plodů, lístečků nebo keřů v místech zarostlých vegetací, výhledy přes pláně na Fichtelberg, Klínovec nebo Božidarský Špičák tam, kde minimum živin rašeliniště nemůže vyživit vyšší rostliny. Po těchto dřevěných chodníčcích kráčím v mém životě už po několikáté, teprve dnes jsem si ale všechny krásné obrázky pěkně prožil a snad zapamatoval.

Ještě jednou musíme projít komerčním nejvýše v Čechách položeným městem, dáváme oslavnou zmrzlinu a pomalu se ubíráme k autu. Ještě si pár desítek minut budeme užívat krušnohorskou přírodu a její výhledy z kabiny obytného vozu, ještě vystoupíme na kužel Mědníku nebo se projedeme po hrázi Přísečnické přehrady, ale to už jsou pro nás jen zastávky na cestě domů. Potkáváme desítky posádek "obytňáků" vyjíždějících na první červencový prodloužený víkend, ani mi nevadí, že se tohoto celostátního chaosu nemusím účastnit, na jejich řidiče se usmívám a těším se zase na nějaký náš výlet do ticha přírody, třeba na další ještě nepoznaná místa Krušných hor.

7/2023