Mezi řečí Warty a Widawky

Park Krajobrazowy Miedzirzeca Warty i Widawky si pozorný čtenář přeloží nějak jako že chráněná krajinná oblast mezi řekami Warta a Widawka.

Ta první je pro mě trochu fenomén, se svými 762 kilometry delší než Odra, a krásná, ta druhá ve srovnání s první docela malinká. Park je dobře dostupný z rychostní komunikace S8 od Wroclawi k Lodzi a kdyby mi bylo dopřáno tady přenocovat v obytnému autě, zvolil bych 51°30´23.446"N, 18°52´30.463"E místečko u mostu přes Widawku blizoučko jejího splynutí s Wartou. Kolo je v rovinatém terénu ideálním dopravním prostředkem k alespoň rychlému nahlédnutí do přírody podél řek.

Miniaturní okruh severně od místa "ubytování" vychází po červené turistické značce a silničce směrem k Pstrokonie, na první křižovatce však odbočuji doleva a po cyklotrase se podél Warty vracím zpět. Abych viděl alespoň kousek řeky, musím se k ní vydat vyjetými kolejemi, odměnou je mi letmý pohled na soutok obou jmenovaných. Pak už se mezi protipovodňovými hrázemi propletu k mostku a můžu vyrazit na mnohem delší výlet jižním směrem proti proudu Warty. Využívám k tomu nejprve cyklotrasu do rekreačního středicka Strumiany, "splywy kajakowe" jsou u našich severních sousedů velmi oblíbenou sportovní disciplinou.

Přes most přejíždím do Burzeninu, konečně se můžu znovu vynadívat na proudící vody, velmi rušivým elementem je však parta silničářů, která kutí něco na opačné straně mostu a úspěšně tak blokuje jeden jízdní pruh. Autoprovoz se tím stává ne mi zcela příjemným, s povděkem tedy hned za mostem odbočuji doleva a trochu podle mapy a trochu intuitivně se držím vozových polních neznačených cest co nejblíž ke korytu Warty. I příjemná jízda mezi poli, lesíky a loukami i mnoho pohledů na stále se měnící obrázky svižně tekoucí řeky. Majaczewice, Jarocice, Mala Wies mělo být pořadí projížděných zapomenutých vesniček, kdyby most v mapě zcela zřetelně namalovaný nepadl za oběť nevím zda válce nebo síle proudu, zcela jistě však už hodně dávno. Jen betonové prefabrikáty vedle trosek pilířů ukazují směr brodu místním traktoristům, jiná doprava opravdu neprojede. Už jsem málem kasal nohavice někam k prsním bradavkám, když jsem našel naději ještě pár kilometrů jižněji. Jen cesta k ní zdála se mi poněkud nezřetelná a také jsem se za chvíli brodil vysokou travou, rozoraným polem a nakonec i lesním porostem, leč kýženého překlenutí dravého proudu říčky Olesznica jsem se dočkal. Wartu jsem pak překročil po výstavním a zdálo se i čerstvě novém mostě v Rychlocice.

Měl jsem pocit, že už bych si zasloužil nějaké občerstvení, místo hospůdky jsem však stále narážel jen na samoobslužné sklepy spozywcze, do kterých jsem nevstupoval z obavy o osud mého oranžového trubkového miláčka. Po silnici označené i cyklistickými symboly jsem tedy nasadil na cestu zpět a tady jsem ocenil i v rovinách pomoc baterie a motoru. Jednak se z komunikace občas vytratil asfaltový povrch, jednak v dalších sídlech už nestály ani hospůdky ani sklepy, nezbylo mi tedy než o vodě a energy tyčinkách dojet zpět k autu. Díky technické vymoženosti a energii nabrané od sluníčka jsem tedy zdánlivě monotonní trasu zvládl pěkně svižně a lepší občerstvení jsem si dopřál až v autě. A protože jsem se po velké zemi potuloval už pátý den, po rychlostní S8 jsem v pozdním odpoledni vyrazil k domovu.

5/2022