Národní park Kalkalpen - severní vápencové Alpy

Národní park Kalkalpen, severní vápencové Alpy, jihočeši ho mají "skoro za bukem", ani se na cestu k němu nevyplatí kupovat si rakouskou dálniční známku. Jen tam nemají lanovky, kdo chce do vyšších pater, měl by mít z domova natrénováno.

A to já neměl a trochu jsem se potrápil. Na druhou stranu, národní park protíná i pár cyklistických cest, tam už mi pomohla baterie stejně jako drtivé většině těch, které jsem na výletech potkal. Tady to není jako v Čechách, kde neustále někdo řeší, "že von eště pomáhat nepotřebuje" :-), kde ti bezbaterkoví se na baterkové často dívají s velkým despektem. Byl jsem úplně stejný, dokud mi někdo nepřidělil dobrou radu. "Než o tom zase příště začneš pindat, tak si to nejdřív vyzkoušej". Děkuji, že jsem tu radu poslechl, od té doby e-bike vychvaluji, kudy jezdím, kudy chodím.

Jako vždycky v prostředí akurátních národů jsem trošku "vyplašený" při pátrání po místech pro přenocování v obytném autě, zvláště pak na hranici národního parku, ale na 47°51´20.837"N, 14°27´16.004"E parkovišti je všechno v pohodě, pokud si tam nehodláte zřídit soukromý camp s diskotékou, cateringem a polní kuchyní. Jen výběrčí automat "sežere" šest eurů a tváří se, že nic nedostal. Kolem desáté přijíždí obsluha, stejně jako každý den napraví pásku pro tisk lístků, a protože strojek vydrží cca dvě použití, ani se nepokouší kontrolovat zaparkovaná auta. Vybere všechny drobné ze zásobníku automatu a protestujícím přítomným řidičům vrátí jejich peníze, aby mohly být znovu vhozeny do chřtánu neposluchy. Pak můžu poskládat kolo a konečně vyrazit do hlubokých kaňonů.

Začínám proti proudu průzračné říčky Reichramingbach, voda je tady svým způsobem fenoménem, na území národního parku vyvěrá na 800 pramenů a síť říček a potoků dosahuje 470 km. Ani ne po kilometru jízdy u dalšího parkoviště opouštím asfalt a brzy i říčku, která se tady už jmenuje Velký potok, jeho údolím se budu vracet zpět. Zpevněná cesta stoupá nejdřív proti proudu dalšího potoka údolím, aby se zanedlouho několika serpentinami začala kroutit úbočím jednoho z bočních hřebenů. V NP Kalkalpen nenajdeme nijak zvlášť dramatické alpské skalnaté scenérie ani nedosáhneme na vysoké nadmořské výšky, za to lesy na úbočích hor, jejich rozloha, celistvost, druhové složení a zachovalost nemá v celém v Rakousku obdoby. Právě jimi stoupám k farmě a chatě na louce Ebenforstalm, z jedenáctiset metrů nad mořem se sice stále na okolní kopce dívám do výšky, přesto jsem se jim výrazně přiblížil.

Po odměně ve formě teplé polévky, divné kávy se skvělým domácím "nefiltrovaným" mlékem a kouskem štrůdlíku se ještě pokouším vyjet do nejvyššího místa louky, přes vršky hustých zdravých smrků se odtud dívám na hlavní skalnatý hřeben Sengsengebirge, a spřádám plány, jak vystoupit i tam. Zpáteční cesta k autu se nese ve znamení rychlého a místy trošičku krkolomného sjezdu do údolí Velkého potoka, musel bych být botanikem, abych dokázal najít a rozlišit zdejších 1000 druhů cévnatých rostlin nebo 14 druhů kapradin, které prý rostou jen na vápencích severních Alp. Za to miluji průzračnou vodu, kterou vápence barví do odstínů pro nás neznámých tyrkysů a modří, vodu skotačící v kaskádách a mezi velkými kameny hlubokého skalnatého údolí. Právě takovou si poslední kilometry jízdy k autu užívám včetně zvukové kulisy.

Po příjezdu, když dokončím všechny povýletové procedury, mi připadá ještě trochu brzy na to, abych už nic "netvořil" v tak krásné oblasti. Přejíždím tedy ještě na parkoviště 47°48´29.936"N, 14°30´48.140"E, odkud bych rád podnikl zítřejší výlet na kole. Pak zvážím stupeň své únavy, zjistím, že baterie kola je dobytá, že ještě nejméně pět hodin bude světlo, a že plánovaný výlet měří něco málo přes 30 km. Mám jasno, znovu se oblékám do cyklistického a vyrážím tentokrát do jihovýchodního rohu národního parku. Přes sedlo Ortbaueralmsattel se znovu vracím do údolí Velkého potoka, chata Klaushütte ale stojí hodně proti proudu od dopolední vyjížďky. Z malůvek v mapě mi vůbec nedochází, k jaké cykloslasti se údolím pomalu blížím, překvapí mě až tabule osazená starými černobílými fotografiemi s lokomotivou a vagónky.

Svezu se po bývalé železniční trati a tady je to opravdu silný zážitek, tunely, můstky, vysoké skály a já jedu po dně uzounkého kaňonu. Říčku ve všech jejích meandrech kopíruje turistická značka na šipkách uváděná jako lehká ferrata. Tunely jsou skvěle osvětlené, fotobuňka rozsvěcí lampy právě tam, kudy projíždím, u vjezdu úplně jiný obraz než u výjezdu. Ačkoliv se blíží soumrak a já bych si měl pospíšit, tahle cesta zdržuje od samého začátku, neustále je co fotit, nad čím se obdivovat, žasnout a radovat se. Třešničkou na dortíku je na konci nejdivočejšího úseku vysoký vodopád Schleierfall. Okolní srázy trošku ztrácí na dramatičnosti u přítoku Bílého potoka, podél něj se už stáčím k autu. Ještě mi i baterii dá zlehka zabrat stoupání do sedla Hirschkogelsattel, pak už se rychle spouštím posledním klesáním. K autu dojíždím mírně unavený a velmi spokojený.

A plný kuráže, na další den plánuji pěší výstup na nejvyšší vrchol národního parku Hoher Nock (1963 m), co na tom, že převýšení 1400 metrů jsem ještě nikdy v životě nevylezl. Upřímně řečeno, slíbil jsem si, že to zkusím a kam vyšlapu, tam vyšlapu. Parkování je možné na 47°48´41.611"N, 14°15´34.095"E, přejíždím sem ještě večer a jsem poměrně v napětí, protože mapa hlásí v okolí něco ne úplně obvyklého a já z ní nejsem schopen zjistit, co to je. Tma a absolutní opuštěnost toho místa mé napětí ještě zvyšuje, úzká silnička končí závorou hodně bytelnou, hlídací budkou pro tuto chvíli prázdnou, parkoviště mám za zádí obytného auta. Spousty tabulek podél silničky hlásí vojenský prostor. Najdu si nejrovnější místo, pokochám se hvězdnou oblohou a velmi rychle usínám.

Vstávám na budíka, dnešní výzva jinak nedovolí, sbalím si vše potřebné do batohu a znovu sedám na kolo. Až teď si všímám tabule, že armáda parkování na této ploše návštěvníkům toleruje, další pak hlásá, že v době ostré střelby je zakázáno procházet po značené cestě. Jsem moc rád, že ten dvou kilometrový úsek můžu přejet na kole, stejně tak jsem vděčný i za pár výškových metrů, které můžu nastoupat po sjízdné cestě. U další strážní budky odvádím kolo hlouběji do lesa a bytelným zámkem ho přivazuji ležící se stromu, modlím se, abych ho tu odpoledne našel. Když se vracím k batohu opřenému o strážní domek, přijíždí vojenské vozidlo a z něj vyskakuje jeden maskáč a jeden hlídač soukromé agentury. Když ukážu, že chcí jít do hor nikoliv proti střelbě, už se usmívají a nemají se mnou potíž.

Tu ale začínám mít já už po pár desítkách minut stoupání velmi kamenitou a velmi strmou cestou, ačkoliv se mi můj postup zdá být pomalý, funím jako stará lokomotiva ze včerejší fotografie u cyklostezky a to, co nesu na zádech, mi připadá jako deset jejích vagónků. Dochází mi, že první zkušenost z tohoto výstupu je o vybavení a váze, kterou do kopců vleču, například pětikilový foťák bych teď s chutí vyměnil za kvalitní photo phone do kapsy. Těžkou bundu za lehkou, místo dvou mikin by i nahoře stačila jedna. U chaty Feichtauhütte se cítím unavený jako kdybych se už z vrcholu vracel a to jsem teprve ve 1350 metrech. Velkým zklamáním pro mě je poznání, že chata je soukromá a zamčená. Hroutím se na dřevěnou lavici a sním skoro všechny své zásoby, tuto část mé výbavy jsem naopak mírně podcenil. Už tuším, že vrchol pro mě není dosažitelný, zkusím se však dostat aspoň do takové výšky, abych si z nadhledu mohl prohlédnout jezírka v kotli pod Seekopf. V posledních fázích svého výstupu už potřebuji používat i ruce, trekové hůlky jsou tady na obtíž. Ještě mě minou dvě sestupující celkem svěží dámy možná mírně mladší ode mě, tentokrát se za nimi neohlížím z mužských důvodů, ale zajímá mě jejich vybavení na jednodenní tůru. Batůžky si nesou zhruba poloviční...

Při sestupu dolů jsem si ještě užil své, proti 900 mých výškových metrů protestovaly i svaly i klouby. Ještě několikrát jsem odpočíval, poslední metry ke kolu jsem snad odpočítával jak na kuličkovém dětském počítadle. Došel jsem dávno po ukončení střelby, všichni strážci bezpečnosti už nejspíš ladili své víkendové plány. Našel jsem své kolo a moc jsem mu děkoval, že poslední dva kilometry se můžu svézt. V autě jsem vybílil ledničku a ještě před setměním jsem usnul. Zdevastované tělo sice silně protestovalo, moje dušička tam uvnitř se však tetelila blahem. Tohle prostě bylo to ono, co mi v životě pořád ještě hodně chybí.

Poslední den v národním parku Kalkalpen jsem znovu věnoval bicyklu, na horské výstupy jsem neměl ani pomyšlení :-). Na 47°48´17.378"N, 14°23´4.491"E je velké parkoviště, na kterém je možné i přespat v obytném autě, s určitými omezeními lze i autem pokračovat dál, k hostinci Jagahähausl jsem já už jel na kole, dnešní trasa neměla být dlouhá. Vymyslel jsem si takové ježdění do kříže s návraty do stejného místa, na okružní trasu mi nestačily síly ani kapacita baterie ani patřičné otlačení sedacích partií. Nejprve jsem odbočil proti proudu potoka Blöttenbach, vozová cesta a povolená cyklotrasa vede k salaši na Blumauer Alm. Díval jsem se na ni hodně z výšky včera při svém nedokončeném výstupu, dnes naopak hledím strmě nahoru, věnec vápencových skalních obrů mě obklopuje ze tří stran. Chvíli se kochám, něco zkouším vyfotit, pouštím se i do nesmělé debaty s osamělým pěším turistou, tam nahoru do nejvyšších pater se však odváží málokdo.

Po návratu k hlavní říčce Krumme Steyrling se vydám proti jejímu proudu, stezka se tady velmi zužuje, stoupá strměji a hladkých úseků bez kamení, kořenů a hrbolů tu moc není. Na sjezd ještě celkem fajn, na stoupání pěkná "pakárna" i s baterií v rámu kola. V každé serpentině si slibuji, že ta příští bude poslední, a pak mě stejně něco táhne výš. Dojedu tak postupně poměrně vysoko nad úzké koryto říčky, můžu pozorovat další vysoké vápencové stěny, které do kaňonu strmě padají. A také neustále uhýbat cyklo sjezdařům, tato povinnost se pro mě nakonec stává limitní a přiměje mě k obrácení řidítek zpět dolů. Ale ještě není všem kopcům konec, kromě hostince na začátku ježdění jsem nikde nenarazil na možnost občerstvení a to vynechat poslední den alpského pobytu by byla škoda. Proto využívám zpevněnou vozovou cestu na Schaumbergalm ve výšce 1150 metrů, pastviny kolem chaty a blízká přítomnost vápencových vrcholů mi tady kromě kýžených poživatin poskytne i pěkné výhledy. Poslední, sjezd k autu už je rychlý, teprve při cestě dolů si vždy uvědomím, do jakých krpálů se v Alpách na kolech jezdí. Už se těším na příští léto, snad se zase s kolem do blízkých výsokých hor obytným autem vydám.

7/2024