Od Poličky na perníčky

Vracel jsem se domů z Beskyd, ale domů se mi ještě nechtělo tak úplně. Zkusil jsem "štelplatc" ve Svitavách, tam opravdu nemusím ani spát, ani jinak přebývat, snad jen na procházku městem, přišlo mi to jako hlučné a frekventované místo. Nakonec jsem se nechal zlákat starobylou Poličkou.

Ani tady jsem se netrefil do idylického parkovacího místa, ale je pravdou, že už jsem dorazil za tmy, s čerstvým ránem jsem měl chuť vyjít si do ještě ospalého městečka a potom zkusit nějaké menší kolo ve východní části Žďárských vrchů. Takže pro dnešek mě spíš než kvalita exteriéru zajímala pobytová taxa :-). A ráno se mi nechtělo procházet dlouho vilovými ulicemi směrem k historickému centru malebného městečka.

Polička, něžně a libozvučně mi zní, když jméno městečka vyslovím, s touto láskou v srdci vycházím do probouzející se neděle po mnoha projíždění kolem hradeb v dobách mladistvých poprvé jako zvídavý obdivovatel historických klenotů, bloumatel v úzkých uličkách a tulák podél masivních hradebních zdí. Jak je mým dobrým zvykem, nepátrám po historii, až doma si čtu o slavných počátcích a překvapí mě, že Poličku založil král a až do poloviny 16. století se město těšilo přízni královských rodů. A nepřekvapilo mě, že tím králem zakladatelem byl Přemysl Otakar II., jeho budovatelská aktivita stojí za vznikem mnoha českých měst. Při psaní tohoto vyprávění se probírám střídavě posbíranými obrázky a střídavě nahlížím do řádků popisu dějin, před očima mi naskakují příběhy dávných obyvatel.

Každého návštěvníka Poličky nejspíš ihned upoutá pohled na městské hradby, unikátně zachovalý souvislý pás obranných zdí a devatenácti bašt, v jedné z ulic se zachovaly i barevné středověké domy k hradbám "přilepené". Ani ty však nezabránily mnohému utrpení lidí, v husitských válkách město otevřelo své brány Janu Žižkovi, aby hned poté bylo vyrabováno vojsky Zikmunda Lucemburského, předzdívaného liškou ryšavou. Dobře bylo za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců, Habsburkové ale trestali odboj a neposlušnost konfiskací majetku, pokutami, pozastavením městských práv. Skoro konečnou stanicí se pro Poličku stala třicetiletá válka, po jejím skončení zde žilo pouhých devadesát obyvatel. Dívám se na obrázek, který jsem fotil jako poslední při mé procházce vně i uvnitř hradeb, a napadá mě jediná myšlenka. Kdokoliv se v dějinách světa chtěl stát mocným a kdokoliv se snažil některému z těch mocí zavděčit, umíral ve strachu a zmatku. Kde tedy najít tu pravou podstatu, smysl života?

Když krátce po poledni připravuji k výjezdu do přírody Žďárských vrchů kolo na návsi v Pusté Rybné, znovu si potvrzuji, mně je dobře v lesích, skalách, při výhledech do krajiny, a znovu se tolik těším, i když modré nebe je už hodně zahaleno těžkými šedými mraky. Vyjíždím po zelezné značce po silnici, později úzkou asfaltkou mírně stoupám, abych se mohl rozhlédnout po táhlých kopcích vysočiny porostlých smrkovými lesy. V mnoha chalupách, kolem kterých projíždím, jako kdyby se zastavil čas, kravičkám jsou u věčně se kývajícího a mouchy odhánějícího ocasu lidské starosti. České Milovy jsou rekreační obcí, kolonie chat rozšířili víkendoví obyvatelé až do úbočí kopce Čtyři palice, ten je však přírodní rezervací, hranice je tedy prozatím nastavena. Ke Čtyřpaličatým skalám značená cesta nevede, z částečně upravené skalnaté sousední vyhlídky je však pěkný pohled nejen k nim, ale také do širšího okolí. Někde tam jižněji jsem se toulal před rokem na počátku léta.

Dojet po modré značce k Milovským perníčkům, stejně jako v případě Čtyř palic shluku skal a výhledu z té nejvyšší, mi nezabere dlouhou dobu, cesta je široká, dobře na kole sjízdná a bez velkých výškových rozdílů. Naopak vyšplhat na vrcholové skalisko přírodní památky trochu sil vezme a je dobré se k tomuto počinu vybavit i určitou dávkou odolnosti proti strachu z výšek. To už neplatí o skalách zvaných Pustý zámek, i k nim mě vede modrá značka. Jsou také součástí přírodní památky, stejně jako všechny ostatní skalní útvary v okolí vznikly mrazovým zvětráváním ve starších čtvrtohorách. Na Pustém zámku, jak už název napovídá, jsou také patrny známky starého osídlení, archeologický výzkum lokality potvrdil přítomnosti lidí v mladší době kamenné, později tu stávalo slovanské hradiště a nakonec zřejmě i dřevěný hrádek.

Trochu se s těžkým kolem motám mezi příkopy, valy a skalami, než najedu zpět na značenou cestu, potřebuji se dostat na křižovatku s červenou značkou. Po ní jedu širokou zpevněnou cestou a tak si jízdu užívám, že přehlédnu odbočku k Rybenským perníčkům, poslední mé dnešní skalní formaci. Okamžitě se projevuje má vrozená a léta potlačovaná lenost, vůbec se mi nechce vracet, raději si "vymýšlím" náhradu v podobě pohledu do mokřadů přírodní rezervace Damašek a údolím říčky Šonavy se po žluté cyklotrase vracím zpět do Pusté Rybné. Se Žďárskými vrchy se pro dnešek loučím pohledem na překrásnou dřevěnou chaloupku se stodolou a zahrádkou pozdně letních květů, balím svých pět švestiček a naplněn radostí a spokojeností z krásně prožitého dne ve společnosti kola, obytného auta a zajímavé přírody se můžu vydat definitivně směrem k domovu.

9/2022