Rašeliniště a sopečné výlevy Krušných hor

Krušnými horami jsem díky obytnému autu, kolu, dobré síti značených i neznačených lesních cest po obou stranách hranice postupoval víkend za víkendem od východu k západu. Na dohled Kaleku a Načetína na mě čekalo Novodomské rašeliniště, o kterém jsem četl už jako nadšený člen turistického oddílu mládeže v tehdejším časopise Turista na cesty.

Z Hory svatého Šebestiána jsem k němu vyrazil prazvláštním směrem, přes údolí hluboko pod hřebenem hor a naopak ne příliš daleko od průmyslových aglomerací. Najednou mi přišel pocit, že i tuto část pohoří bych alespoň trochu chtěl poznat, byť za cenu dlouhého výjezdu zpět na planiny. Ke sjezdu dolů mi dobře posloužila cyklotrasa 3003 a později žlutá značka, od Třetího dolského mlýna jsem naopak stoupal po modré a cyklo 3078 údolím říčky Kameničky kolem stejnojmenné malé přehrady. Na červenou hřebenovku jsem se napojil u Starého rybníka, hned vedle stojí samota Nový dům a ještě kousek západně se rozlévá Nový rybník, vše už je součástí rezervace Novodomské rašeliniště, i když jen okrajovou.

Jaké pohledy oba rybníky nabízejí, jsem popisoval v minulém článku, připadá mi to jak stále stejná píseň, možná jen zahraná maličko jiným interpretem na trošičku pozměněné nástroje. Nebo malba namalovaná jiným štětcem, počátkem října už barvy získávají na sytosti. Tmavá zelená, modrá až oči přecházejí, zlatá i do okrova už není jen o travinách, přidávají se i břízky a že jich na rašeliništi mezi kosodřevinou roste hojně. Poctivě objíždím rašeliniště – rezervaci po modré značce, zastavuji u každého prořezaného průseku v nízkých dřevinách, jako kdybych se klíčovou dírkou díval do zakázaných místností. Do nitra rezervace by návštěvníci neměli vstupovat bez značených cest, přestože tady nejspíš nehrozí následky utonutí v bahně.

Nadšený ze splnění dětského málem zapomenutého přání se vracím na červenou hřebenovku, projíždím ještě kolem Polského rašeliniště, ve kterém pramení říčka Chomutovka. Pak už příjíždím zpět do Hory sv. Šebestiána. Dnes je tu poměrně velký hraniční přechod, hlavní silnice tudy přechází hory mezi mosteckou průmyslovou aglomerací a německým Chemnitz, což s sebou pochopitelně nese vietnamsko obchodní příhraniční folklór, na který občané bývalé NDR stále ještě trochu slyší. Mě by zajímal pohled třeba o sto let zpět, jak tady žili lidé...

Odpoledne se jedeme podívat na Hirtstein, je to vrcholek se starou horskou chatou kousek za hranicí, malý čedičový lom a díky němu zčásti odkryté skalní útvary jako kdyby do rozevřeného vějíře tvarované sloupcovitou odlučností sopečné horniny. A znovu daleké, přenádherné výhledy. Ještě jukneme do Marienbergu , staré město je plné památných budov, vaří tu kávu i zmrzlinové poháry a parkování na náměstí je jednoduché i pro obytná auta.

Na noc se už potřetí vracíme k rybníku u Načetína na kouzelné místo na samé hranici. Stojíme s autem na hrázi a vzpomínáme na mladého muže, jeho koně a psa, jak se tady byli v době naší minulé návštěvy koncem srpna koupat. Kůň zvyklý na svou obvyklou a ničím nerušenou trasu k vodě při pohledu na obytné auto na hrázi ztuhl a odmítal jít dál, proto jsme se s jeho majitelem dali do řeči. Muž nějakou dobu zastával významnou funkci v továrně dole v údolí, pak si vzpomněl, kam doopravdy patří, koupil polozbořený dům na okraji vsi, několik tažných koní. Přestěhoval se sem i s rodinou a živí se stahováním dřeva při těžbě v nepřístupných lokalitách. A září spokojeností. Stejně jako v srpnu i dnes něco ještě ugrilujeme, popijeme trochu suchého bílého, díky chladu a brzké tmě však usínáme poněkud dříve, než za srpnových teplot.

V neděli se mi nechce načínat novou kapitolu Krušných hor, proto si vymýšlím trochu improvizovaný výlet, ke kterému nejprve využívám neznačených cest mezi silnicí k Hoře sv. Šebestiána a státní hranici. Překračuji ji spolu s hustou dopravou, na rozdíl od spěchajících motoristů ihned uhýbám k západu a kde mi to jen trochu místní poměry dovolí, odbočuji do Kühnhaide k dalšímu ze zdejších rašelinišť. Teprve dnes si v mapě všímám výhledové věže a haťových chodníků, ty jsem před lety minul, mám tedy dobrý důvod se sem ještě někdy vrátit. Překrásnou pěšinou podél lesa s výhledy ke vsi projíždím až do údolí říčky Černé, která sem přitéká po hranici, aby se vzápětí už pod německým jménem Schwarze Pockau ponořila do stále více se prohlubujícího údolí. Idylický kamenný mostek je pro mě obracecím bodem, po opačném břehu stoupám zpět k severu, abych se po příhraniční cyklotrase vrátil zpět k autu u Načetína a ukončil další nádherný podzimní krušnohorský víkend.

10/2011