Státní svátek na valašský způsob

Prý nejlepší servis na topení v obytných autech a vůbec na věci s plynem spojené je ve Zlíně v Tečovicích, právě tam jsem Malibu svěřil na důkladnou prohlídku. Týden si akce vyžádala, když už jsem vážil tak dalekou cestu hromadnou dopravou pro auto, bylo mi i dopřáno sváteční zářiový víkend prožít ve valašských kotárech.

Ještě při nákupu proviantu se obloha zatáhla a spustila proudy vody, na sobotu však už bylo slíbeno i pár hodin slunečního svitu. Měl jsem v plánu návštěvu hradu Lukova a pak cyklistický okruh ve východní části Vizovických vrchů, kromě nákupu jsem potřeboval někde doplnit vodu do servisem preventivně vypuštěné nádrže. To se povedlo u parkoviště k ZOO v Lešné, jen najít kohoutek vyznačený v mapách byl úkol hodný hráče geocachingu. Pod lukovský hrad jsem dojel se soumrakem, jen jsem nenašel místo vhodné k nočnímu parkování, lokalita tedy pro mě zůstala neprozkoumaná na příště. Musel jsem do tmy, ve Slušovicích jsem dobral naftu a obdaroval obsluhu čerpací stanice čokoládou, hezky se usmívala na lidi. Podle aplikace jsem si vybral spaní u kostelíka v Ploštině.

Také se Vám stává, že Vás nejdůvěryhodněji se tvářící globální navigace pošle do "horoucích pekel"? Stále častěji přijedu k závoře, pro auta naprosto nevhodné cestě nebo alespoň k letitému zákazu vjezdu. Nikdo a nic není dokonalé, i když se nás google strýčkové snaží přesvědčit velmi intenzivně... Poslední kilometry před Ploštinou projíždím nocí po úzké zákazem opatřené asfaltové lesní komunikaci a spoléhám se na nulový provoz a zažitou vesnickou praxi, ne všechny zákazy nutně musejí být dodržovány. Zdárně tak dorazím na aplikační parkoviště a chcete pravdu? Moc se k přenocování v obytném autě nehodí, naštěstí ve velmi blízkém okolí nacházím další tři výrazně vhodnější varianty.

A pak se mám divit, že mě stále více oslovuje myšlenka začít znovu jezdit podle papírových map a osobních navigací, místa na spaní si vybírat podle vlastních hodnot. Jistě můj život se znovu stane trošku náročnější, zábavnější, můj mozek znovu začne pracovat na věcech, které uměl a postupem doby někde poztrácel. Možná se mi vrátí orientační smysl, cestovní paměť, před cestou znovu začnu číst v tištěných průvodcích a vynechám klávesy Ctrl + copy. Určitě nechci vymazat dobré věci, které nám nové technologie přinášejí, stačí mi vymanit se z jejich otroctví. Mimochodem, první verzi tohoto textu píšu tužkou na papír a psasím písmem v tichu u ohně krbových kamen. Cítím se lépe, lidštěji, než u klávesnice a monitoru, i když mi psaní zabere víc času a na některé tvary si musím znovu vzpomenout. Vždyť mě psát baví, při prožít tak delší dobu je pro mě úplně v pořádku.

Ačkoliv už dávno nevěřím všem "faktům" historie vědom si toho, že ji píší a tedy i zásadně ovlivňují "vítězové", nevšimnout si na Ploštině určitých znaků vyjímečnosti oproti ostatním valašským obcím ani ve tmě nejde. Chci vědět, kde budu dnes spát, brzy si dohledám příběh z konce války, který rozhodně nelze označit za humánní. Jsem na energie zrozené z podobných událostí velmi citlivý, hned se do situace pokouším nacítit. Jak to probíhá? Prostě jsou místa, kde se vůbec necítím dobře, i když tam na pohled není žádná anomálie patrná a stejně tak jsou místa, kde se "bezdůvodně" cítím nesmírně povzneseně, šťastný. Tady jsem stál na okraji návsi malé osudem hodně ztrápené osady a necítil jsem nejmenší známky těžkých energií. Jako kdyby současní obyvatelé a uživatelé zdejších stavení svými dnešními životy překonali trauma dávné doby. Ráno se mi dostalo potvrzení mých pocitů. Rozhodně nechci znevažovat válečnou tragedii obyvatel nacisty vypálené vesnice, ale zdejší památník i muzeum mi připadá jako umělé, vyrobené na zakázku režimu, společnosti. Vidím v nich leccos, jen ne empatii, soucit, účast na prožitých strastech tehdejších lidí.

Do vsi dojely dva zájezdové autobusy, jejich pasažéry, zdálo se mi, mnohem víc než ponurá historie zajímala okolní krajina, krásné výhledy, kopce, po vycházce hospůdka. I já jsem vyrazil na cyklistický výlet, chtěl jsem poznat část hřebene Vizovických vrchů. Z Ploštiny jsem nejdřív vyjel na návrší k památníku, ani jsem se nesnažil pochopit symboliku pěti betonových věží či sloupů, mnohem lépe jsem si porozuměl s mladými kravičkami, které právě putovaly za lepší stravou. Ani já jsem jim nebyl úplně lhostejný :-). Co se památníku upřít nedá, je nádherný výhled do okolí, krajina mi připadala mimořádně malebná. Po vynadívání se jsem sjel prudkými lučními cestami do Drnovic, po silnici jsem vystoupal do Tichova a změtí lesních cest si možná zkrátil vzdálenost do Lačnova. S převýšením a blátivostí jsem si však rozhodně nepomohl.

Na horním konci vesnice u muzea Vařákovy paseky je velké parkoviště s krásným výhledem, tady bych si uměl představit večer a noc v obytném autě, dřeva na ohýnek je všude kolem spousta. Pro mě tu začínala zajímavější část výletu, začínal jsem stoupat na hřeben k prvnímu cíli, Lačnovským skálám. Myslel jsem si, že si pomůžu zajížďkou po neznačených cestách, stoupání že budou mít menší sklon a cesty budou sjízdnější, těmi domněnkami jsem se však dopustil velkého omylu. Sem lidská noha dávno nevkročila, desítky hřibů podél toho, co kdysi bývalo cestou, se smály mé dřině s těžkým a blátem obaleným elektrickým kolem. Ani hřebenovka mě neosvobodila, úzká, kluzká, blátivá a plná louží. Kolem skal se potulovalo dost výletníků, bavili se pálením ohýnků, trochou lezení nebo svačinami, dalekým výhledům tu brání zdravý smrkový les.

Vařákovy paseky jsou čisté prosvětlené louky, překrásný výhled až k beskydským vrcholům mi věnovala paseka na návrší nad nimi. A bylo tu sušeji, jízda do sedla Bařinka mě naplnila nadějí, bohužel ne na dlouho. Chtěl jsem ještě na hradiště Klášťov a až do sedla pod Doubravou, ale vzdal jsem to sotva po třech stech metrech. Bláto, louže a koleje od těžké lesní techniky, promrzlé ruce i nohy a možnost rychlého sjezdu po asfaltu k autu rozhodly. Každý si může dosadit, kde končí požitek z výletu a začíná boj někdy s egem, někdy trochu o přežití. Gulášová polévka v plastovém taliři v občerstvovně na Ploštině, žádná hitparáda, ale popovídal jsem si se stejně naladěnou paní z jednoho z autobusů o cestách, o ježdění na kole, o životě, a bylo to moc fajn.

Na neděli jsem si vymyslel další cyklistiku po jižní části Javorníků, chtěl jsem vidět Pulčínské skály, proto po očistě kola i sebe samého bylo o pokračování putování rozhodnuto. Ještě jsem se zastavil u rozhledny pod Ploštinou, k Bílým Karpatům bych se vydržel dívat dlouho. Nebylo tu bláto, sluníčko se pokoušelo hřát a pro tuto chvíli ani nikdo jiný nevěděl, jak je tady hezky. Do vsi Pulčína jsem se ani nepokoušel vjet obytným autem, o zřejmém výsledku zbytečné bitvy informují tabule už u prvních domů, dál není se ani kde otočit. K dispozici je rozlehlé přírodní parkoviště s luxusním výhledem za 50,- Kč na 24 hodin, přijatelná cenovka. Chvíli jsem se díval na kontrast hrozivých černých mraků a podvečerní jasné oblohy nad Bílými Karpatami s dominující Velkou Javořinou, pak jsem se rozhodl k procházce k Pulčínským skalám, prý největšímu skalnímu útvaru v moravských Karpatech.

Trochu mě překvapilo, že nejdřív musím sejít do hlubokého údolí potoka, abych mohl šplhat k jejich vrcholu, ale už tato část vycházky byla nádherná. Nejdřív daleké výhledy na východní cíp Vizovických vrchů, pak pohled na celý masiv Pulčínských skal. Nahoru se leze jednosměrnou pěšinou podél jejich západní hrany k lesu, prďák je to náramný. Kořeny, schody, kameny zábradlí i vzdušné kroky. Po každých pár desítkách nastoupaných metrů se můžu ohlédnout, kochat se, fotit, pod nohama skály, na protější stráni malebné počínajícím podzimem zbarvené remízky. Na nejvyšší vrchol už není třeba, tam jsem už nic nového nespatřil, vylezení až sem je ale nejzábavnější. Ještě bych stoupal i dál, na Hradisko, a odtud ochutnal kousíček hřebene Javorníků, jenže v Pulčíně už se rozsvěcely lampy a já měl obrovskou chuť na nějakou třeba i méně rozumnou hospodskou krmi.

S přibývající tmou do šenku vstupoval život, mně donesli kyselicu a borůvkové knedlíky, ve vedlejší místnosti už hosté někdy i prudčeji sahali do strun kytar a halekali vysokými hlasy. Asi nejsem správně družný, zaplatil jsem a odebral jsem se do svého domů na čtyřech kolech. Topení hučelo na plné obrátky celou noc byť nastavené na 19 stupínků, ráno jsem se probudil do zimy jako z ruské pohádky. Mráz to nebyl, ale ledový fučák k němu pocitovou teplotu úspěšně srážel. Místo dalších promrzlých prstů na řídítkách kola bylo na čase najít nejbližšího prodejce plynu a posunout se v putování zase kousek dál.

9/2024