Ve stínu Jehly a Rabštejna

K těmto místům mám zvláštní vztah, vojákoval jsem tady. Vojna, to byla taková instituce, kdy v dobách snad už dávno minulých všichni mladí chlapci po dokončení vzdělání, aby snad se do života nerozletěli až příliš náruživě, dostali lekci ohýbání hřbetů, ztráty lidské důstojnosti, vygumování identity. Dodnes jsou ostatně vojáci z povolání titulování výrazem "guma", a kdo vojnu ne zcela dobrovolně absolvoval, ví dobře, proč.

Ačkoliv den, kdy patřičně vycvičen jsem byl propuštěn do "domácího ošetřování" považuji dodnes za jeden z mých nejšťastnějších v životě, do České Kamenice a jejího okolí se rád vracím. Proto dnes stoupám po modré značce k vrcholu skály Jehla, poslední sopečné výspě mezi pískovcovými skalami. Jednou jsem si tam tajně, aby zelené dozorčí orgány nevěděly, došel po zubařském zákroku, z té doby si však nepamatuji vůbec nic. Překvapí mě mohutné čedičové skalisko i překrásný výhled na České Středohoří a Labské pískovce, díky pokročilému věku i dávné zvídavosti můžu většinu vrcholů identifikovat. V dohledu je málo takových, na kterých bych někdy nestál, vzpomínky těch příběhů letí hlavou jako zběsilé.

Naopak prvně jsem se dozvěděl o bratrských oltářích, tajné modlitebně českých bratří, vede k ní modrá značka a poskytuje v místě lesní těžby pěkný výhled na Studenec a jeho kamenná moře. Další pokračování volím po žluté, ani tou jsem nikdy nešel, vyznačili ji nedávno. Dovádí mě ke katolické kapli, k vyhlídce Tell Platte a především ke skále Ponorka. Ta je zpřístupněna několika žebříky, poskytuje také výhledy, ty se však nevyrovnají těm z Jehly. Navíc se sem za veselého halasu šine parta asi osmi lidí a na skále začíná být těsno. Než sejdu do České Kamenice, čeká mě ještě jedna atrakce, park miniatur, vodních mlýnků je postaven nápaditě. Leccos se točí a do něčeho klepe, jezírka, tůňky, potůčky, líbí se tu hlavně dětem, a protože do městečka už není daleko, je tu ruchu požehnaně.

Česká Kamenice nabízí několik významných památek, pro dnešek si vybírám kapli Nanebevzetí Panny Marie. Nejsem sice příznivcem žádného náboženského hnutí, kolem této stavby jsem však dva roky občas chodíval do jedné ze dvou, později ze tří (protože rozvoj nezastavíš) povolených restaurací, do Starého klubu. Ta budova krytá kopulí a obehnaná vysokou zdí byla tajemná a nepřístupná, pro soudruhy bránící socialistickou vlast obzvláště. Dnes po zaplacení na můj vkus ne zcela úměrného vstupného můžu poprvé nahlédnout dovnitř, připadá mi to tady trochu jako zanedbané pozlátko. Zlato, stříbro, lesky, blesky, žárovičky. Vybledlé barvy nástěnných maleb a v temných zákoutích zatuchlina, špinavá a už se i trochu drolící omítka. Takové městské hospodaření, se kterým si nikdo neví rady. Znovu mi to sepíná, proč se daleko lépe cítím uprostřed přírody než městské zástavby, byť ovzláštněné parkem.

Ještě mi zbývá trochu sil a chutě, proto je má odpolední volba jednoznačná. Snad tisíckrát jsem se díval na pravidelný kužel kopce, jehož vrchol zdobí věž hradu Kamenice. Za mých vojenských let Zámeckému vrchu nikdo neřekl jinak, než Rabštejn, podle něj byl pojmenován i malý koncentrační tábor při podzemní továrně vyrábějící letadla Messerschmitt. Po válce v těchto prostorách byla umístěna právě vojenská kasárna. Rabštejn, Zámecký vrch je opravdovou dominantou okolí, nahoru jsem se ale nikdy nedostal. Dnes tedy jedinečná šance, auto parkuji na 50°47´48.951"N, 14°25´19.185"E a stoupám po zelené značce. Brzy se odchýlím po neznačené cestě severněji, to abych se dolů nevracel stejnou cestou. I když se kolem začínají honit bouřkové mraky, šťastně dojdu až ke zřícenině hradu Kamenice, jeho věž upravená na vyhlídkovou poskytuje kruhový výhled. Lužické hory, České Středohoří, Labské pískovce. Vzdálené vrcholy Sedlo, Děčínský Sněžník, Grosser Zchirnstein nebo Klíč jsou nejtypičtější dominanty obzoru.

Úzkou klikatou balvanitou pěšinou, tou oficiální zeleně značenou, pomalu scházím dolů, z luk a otevřených plání sleduji všechna pro mě notoricky známá místa blízkého okolí. Hlavou mi běží myšlenky na to, co se za čtyřicet let od doby, kdy jsem se v plynové masce plazil na jeden z blízkých kopců, abych zachránil socialismus před imperialismem, změnilo. Z kasáren stejně jako z bývalé letecké továrny a koncentračního tábora nezůstalo nic. Letmo jsem si vzpomněl na Šalamounův prsten, na jeho vnitřní straně byl vyrytý nápis "i tohle jednou přejde". Moudrý muž se na něj díval ve chvílích, kdy mu bývalo nejhůř. Možná bychom prsteny s podobnými nápisy měli fasovat povinně už do kolébky, možná, že právě to by zapříčinilo totální devastaci té krátké, prosté, leč naprosto pravdivé věty. Možná bychom se s takovými prsteny na rukou méně báli, to však někteří tvorové druhu homo sapiens nemohou dopustit, proto je do kolébky nedostáváme. Já jsem kromě snubního před mnoha lety nikdy žádné prsteny nenosil, možná bych mohl zajít ke zlatníkovi a jeden takový si nechat vyrobit. Jistěže mi nepřinese moudrost Šalamounovu, ale může mi připomenout, kdybych zapomněl :-).

5/2022

Ukázat na mapě | Vladi Štekr