Za skalním opičákem

Mé první setkání se Stolovými horami (Park narodowy Gor Stolowych), které leží v těsné blízkosti českých hranic nedaleko Náchoda v Polsku, jsem absolvoval v lednu 2008, ten výlet velmi významně ovlivnil mé jednání a skutky v dalších letech...

Tehdy jsem se pokoušel cestovat dodávkou Iveco, která původně měla sloužit jako automobil nákladní, osobní i obytný, jak kdy bude třeba. Tři roky mi trvalo, než jsem pochopil pro mě osobně nerealizovatelnost toho počinu, ale co dál? Pro odpověď na tuto otázku jsme si jeli do kempu v Deštném v Orlických horách ke kamarádům Mirce a Petrovi, kteří tady ve svém přívěsu trávili zimní víkendy. Chtěl jsem sobě připomenout a tehdejší přítelkyni ukázat, jak se žije v obytném přívěsu, na auto jsem si finančně netroufal. A cestou jsem si vymyslel výlet na nejvyšší kopec Stolových hor, kterému Češi neřeknou jinak než Hejšovina, Poláci pak poněkud složitěji Szczeliniec Wielky. Velký on opravdu je, vždyť dosahuje úcty hodných 919 metrů nadmořské výšky.

To lednové ráno jsme zaparkovali na jednom z tehdy zcela prázdných parkovišť v Karlowě, ale už jen z počtu opuštěných pouťových stánků, plakátů a reklamních tabulí upozorňujících na desítky atrakcí ve vsi a nejbližším okolí, na ubytování a stravování, jsem pochopil, jak geniální volba byla navštívit ten kopec právě v lednu. Po kombinaci žlutých a zelených značek pomalu stoupáme lesem severním směrem, sněhu okolo není mnoho, přesto pod nohama občas chroupne. U první hradby skal v sedle mezi Malým a Velkým odbočuje doprava okružní zelená jednosměrná značka a prudce stoupá po schodech skalní průrvou. U turistické chaty se můžeme poprvé rozhlédnout do kraje.

I chata je v lednu uzavřena, závora s tabulí opatřenou nápisem, který se mi opravdu překládat nechce, ukazuje příčinu na zdejší poměry nepochopitelného klidu. Vše podtrženo několika tahy široké šrafované červeno bílé pásky... Výhledy na nedaleký Ostaš, který se odtud předvádí jako učebnicová stolová hora, i na vzdálenější Soví hory bere dech, údolí jako kdyby se schovalo do nízké oblačnosti, jen věž nedalekého kostelíka poodhaluje mlžné tajemství. Nechce se mi vzdát se putování ve chvíli, kdy stojím na počátku toho na Hejšovině nejhezčího, určitá naděje mi prosvěcuje čerstvými stopami ve sněhu prošlapanými snad jen před pár minutami. Usměju se na přítelkyni, ukážu směrem k omezenému přístupu a pronesu s absolutním klidem "teď musíme tudy". Poněkud mě překvapí její reakce, jindy ne příliš odvážná dnes vykročí bez jediné připomínky. Až později se dozvím o tolik bezmezné důvěře v mou osobu, že neviděla žádnou z těch zábran.

Průchod skalním městem vrcholové partie stolové hory je nádherný, občas zakrnělým lesem mezi zkroucenými kmínky polámaných smrků, občas mezi skalami. V úzkých průchodech a někdy i ve vrcholových partiích jsou kameny obaleny tenkou námrazou, jako kdyby je někdo polil citronovou polevou. Pohled na Opičáka, tvary jeho hlavy jsou dnes zvýrazněny sněhovými převějemi, na pozadí dalších stolových hor mě zcela odzbrojí a trochu zahání i nepříjemný pocit způsobený porušením v tuto chvíli pro mě zcela nepochopitelného zákazu. O pár desítek minut později se naopak zastydím víc, průchod prudce se svažujícími namrzlými schody je hodně kluzký, "dopadová plocha" však neděsí ani hlubokou ani vzdáleností. Navíc hodně jistoty dodává pevně do skály zabudované kovové zábradlí.

Jižní vyhlídky a skála Slon už jen korunují všechnu nádheru, která nám byla na pouhém jednom kilometru přechodu "stolu" Hejšoviny poskytnuta. Stěna vysoká, až se z ní tají dech, kousek na východ hřeben Orlických hor, pomalu přicházející oblačnost nějaké zamračené fronty zastiňující odpolední paprsky zimního sluníčka. A pak už jen sestup dolů a ještě jedno přelezení tentokrát dokonalejší zábrany vstupu, jak jinak při východu z "jednosměrky".

Až při dalších návštěvách Stolových hor mi bylo dopřáno rozluštit tajemství zakázaného vstupu do skalního města Hejšoviny. Nejprve jsem si myslel, že cesta by mohla být nebezpečná, projít za námrazy Prachovské skály se všemi jejich chodbami také není nic snadného, ale chyba lávky. Polský klub turistů, který provozuje chatu na Szczelinieci, také vybírá při vstupu do skalního labyrintu patřičný poplatek, podobné je to i v sousedních skalách nesoucích název Bledne. Za mrazu a sněhu se však v nevytápěné boudičce nejspíš nechce sedět ani tomu nejzapálenějšímu turistovi, stejně jako není třeba v zimě provozovat chatu, jež přes léto praská ve švech pro zájem návštěvníků a generuje nejspíš nemalé zisky. Snad proto tedy ten zákaz a snad proto se už dnes ani málo za svůj prohřešek nestydím. Naopak mi současná doba stále více ukazuje, jak nad nařízeními a zákazy "mocných" je dobré trochu přemýšlet a ctít jen ty, které mi dávají smysl. Mnoho poslušných možná tohle ještě neví, třeba však až pochopí, těmi zákazy beze smyslu kolem nás se hemžit přestane.

1/2008

P.S.: už na jaře toho roku jsem se dočkal vysněné vestavby :-)