Západem to nekončí - Krušné hory

Z Kraslic jsem vyjel ukrutným krpálem na hřebínek, který jsem kdysi ani za Krušné hory nepovažoval, a ohlédl se zpět východním směrem. Tím pohledem pro mě končilo dlouhé a podrobné zkoumání hřebenů.

Jen abych ho o chvíli prodloužil, vymyslel jsem si výlet ještě víc na západ, tam na pláních nad Krásnou jsem ji potkal. Krásnou, mladou, pod těžkým batohem, samotnou stejně jako já. Vyměnili jsme si pozdrav a tři věty o nádheře okolní krajiny. Ona na začátku svého putování, nezeptal jsem se na jeho cíl, já na konci toho mého. Mnohokrát jsem musel přijet do Krušných hor, abych postupně doputoval od východu na západ. Naštěstí jsem si pár tajemství rozlehlého pohoří schoval na příští časy.

Čtyřdenní výlet začínám v bývalé osadě Jelení, těším se sem na borůvkové knedlíky, ale hospůdka mi dvakrát zavře skoro před nosem. I toto je výhoda výletování mimo sezonu či víkend. Osamnělé putování mi však "dovolí" i tajný vstup do míst, kde nejsou lidé vždycky vítáni, alespoň nahlédnout bych chtěl do Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. Je rozlehlá, než dojedu na kole do sedla u památníku obětem zajateckého tábora, chvíli mi to zabere. Z Krušnohorské magistrály se kochám přenádhernými výhledy přes pláně kolem osady Rolava, pak ještě na chvíli díky cyklotrase nahlédnu do vrchovišť.

Od chalup Rolava jedu kousek po vozové cestě bez značení, končí uprostřed Přebuzského vřesoviště. Lidé tady rašelinu těžili na topení a pro využítí v lázních pod horami, na zbytcích rašeliniště dnes roste několik zajímavých rostlinek, na podzim sem rádi chodí vytrubovat jeleni. Do nedaleké Přebuzi se podívám o pár dní později, dnes sjíždím údolím říčky Rolavy až do míst, kde stávala obec Chaloupky. Pláně i údolí tu připomínají známé lokality Šumavy, vůbec se mi nechce odtud odjíždět. Do cesty se mi staví hodně kostrbaté stoupání na Jelení vrch, ještě jednou se na jeho vrcholu ohlížím a kochám se nádherným výhledem. Pak se znovu se napojím na Krušnohorskou magistrálu a vracím se do sedla u výše zmíněného památníku. Nahlédnu ještě k Rolavskému rybníku a svižně sjíždím zpět k autu. V tuto chvíli netuším, že mám za sebou nejhezčí den aktuálního potulování se. Neplánuji žádný přejezd, zítra mě čeká cyklovýlet k saským sousedům.

Z Jelení je do k hranici blizoučko, kopec elektro biku ani mým nohám nevadí. Hned u oblíbeného stánku s občerstvením u bývalého hraničního přechodu odbočím doleva k přehradě Carlsfeld Weiterswiese, zajedu si až k vodní hladině i na hráz. Na široké lesní cestě málem přejedu malou zmijku, vylekám se díky ní dostatečně a než stačím zastavit a vrátit se s ní alespoň pozdravit, zmizí ve trávě. Pokračuji po sice dobře na kole sjízdných ale v lesích schovaných zpevněných cestách, bez výhledů projíždím až ke stráním nad městem Eibenstock. Tady si i na kamenných mezích i u upraveného posezení vynahradím, co mi cestou chybělo, ve městě samotném kávička a malý koláček na posilněnou. Zlatým hřebem dnešního výletu je vrch Auersberg o 18 metrů převyšující tisicimetrovou nadmořskou výšku, s rozhlednou i horskou chatou. Našel jsem v automatu na vstupenky jedno euro a ztratil při hledání místa k posezení sluneční brýle přece jen trochu vyšší cenové hodnoty. Rozhledna je navíc "za okny", pod střechou dusno a nesnesitelné vedro, tak akorát na tři rychlé obrázky a rychlý úprk po točitých schodech dolů. Dobrou zprávou pro motorizované návštěvníky je rozlehlé parkoviště hned pod vrcholem "ozdobeným" krychlí jakéhosi zařízení snad k řízení letového provozu, desítky rozvěšených radarů. Na druhou stranu právě díky tomuto objektu je Auersberg velmi snadno identifikovatelný i z velké dálky.

Po jedné cyklotrase sjíždím do Steinachu, po další upaluji, co mi síly stačí, zpět do Čech, oproti včerejšímu dni jsem dnes mnohem víc jezdil než se díval do krajiny. A ještě jeden takový nešvar bych soudruhům z NDR vytkl... Dvakrát jsem dojel k místu, kde najednou značená turistická nebo cyklistická cesta končila zákazovou páskou, důvod je těžba dřeva. I místní tento způsob poněkud vyvedl z míry, zmateně pátrali, kudy ve svých putováních dál. Možná by se to nemělo dělat a nebo bych to neměl nahlas říkat, no podlezl jsem plastovou pásku a pokračoval v cestě. V prvním omezení jsem nepotkal ani dopravce ani dřevorubce, ani jsem nezaslechl žádné motory, naprosto zbytečná panika... Ve druhém případě skutečně probíhala nakládka dřeva a pásku hlídal zaměstnanec saských lesů, ale co je to lidem platné, když hoch neumí odpovědět na otázku, jak dlouho ještě, případně existuje-li nějaká objízdná trasa... Takže příště, pokud to bude jen trochu možné, znovu neposlechnu :-)

Pěkné místo k přespání v obytném autě jsem našel nedaleko zatopeného čedičového lomu Kernberg, ten jsem hned ráno, než se začaly trousit davy koupelechtivých, patřičně prozkoumal. Strmou zarostlou úzkou stezkou jsem pak sjel do údolí potoka Skřiváň, hrbatou cestou proti jeho proudu jsem se objevil u zámečku Favorit. Nevím, zda dřív byl zámeček nebo značka kola, nahlédl jsem jen přes závoru a hodně zřetelnou ceduli o tom, že o mou návštěvu panstvo nestojí. Nebojte se vážení, i já dávám přednost procházkám přírodou před nabubřelými barokními zdmi. Po modré, později po cyklotrase, zpravidla hlubokými údolími a trvalými stoupáními vyjíždím nad Přebuz, měl jsem ji z pradávných dob zažitu jako centrum západokrušnohorských plání a přitom ona se stydlivě krčí pod táhlými hřbety. První výhled z okraje lesa jsem měl moc pěkný, na pláně bych však musel povyjet ještě výš. Jen proč bych to dělal, toulal jsem se tam předevčírem :-).

Mě čeká dlouhý znovu temně lesní sjezd zprvu po zelené značce, pak po místních silničkách a vozových cestách k přírodní památce Rotavské varhany. Čedič se tady jako i jinde v místech sopečných aktivit poskládal v horkých dobách do sloupců, tohle podloží pak svědčí kytičkám, motýlům, a z vrcholu kupy je i pěkný výhled. Jen tam je třeba se trošku vyškrábat nahoru a sjezd po turistické značce bych si příště také raději odpustil, občas jsem se, zadek daleko za sedlem a přesto hlavou dolů, vybál náramně. Z Dolní Rotavy už jsem pak jen musel po poměrně rušné asfaltce vyšlapat kopec zpět k autu. Ano, tohle jsou ty chvíle, kdy si blahopřeji k nákupu kola s elektrickou přípomocí, dřív bych se tu trápil, klel a křičel sprostá slova, dnes se můžu usmívat, radovat a těšit se na další výlet.

K němu přespat bych mohl na vrcholu Olověného vrchu, stojí tam opuštěná restaurace a rozhledna, krásně za ním zapadá sluníčko. Za větrných nocí tam určitě straší, když uvolněné střešní plechy si notují své melodie do rytmu Meluzíny a kapek deště bubnujícícho do střechy obytného auta. Asi trochu lépe by se mohlo přežít u vrcholových stanic lanovek a vleků, já jsem si vybral místo v mělkém sedle pod vrcholem. Do široké a dlouhé travnaté cesty zajížděla i auta místních podvečerních milenců, se setměním přišla jen absolutně tichá hvězdná noc. Dobře jsem se vyspal před posledním výjezdem na kole, vyrážel jsem z jednoho z okrajových parkovišť v Kraslicích.

Vedla mě červená turistická značka přesně tak, jak je popsáno v prvních větách vyprávění, nejprve na hřebínek nad městem, potom přes docela ošuntělou vesnici s ne zcela výstižným názvem Krásná na hraniční pláně a pastviny. Jel jsem širokou polní cestou, sice dost rozbitou a kamenitou, ale s každým vystoupaným metrem přibývalo výhledů do opuštěného pohraničního kraje. Na pastvinách se pásly kravičky, o kus dál farmář kosil louku na horší časy. Zaujalo mě jedno zvířátko, osamocené daleko od stáda, cítil jsem s ním hodně společného. Ani mně nebývá dobře uprostřed početného stáda, a také si myslím, že nejlepší jídlo nedostanu tam, kam jsme všichni naháněni mohutnou reklamou obchodních řetězců.

Miluji rozbité kamenitné cesty přes rozlehlé pláně, když jedu na kole, jen s přicházejícím víkendem už byla patrná větší návštěvnost. Zvláště na Vysokém kameni nad vesničkou Počátky, skaliska jsou tu opatřena zábradlím, na nejvyšší místo lze vyšplhat po žebříčku. Měl jsem štěstí, chvíli jsem si tu pobyl a porozhlédl se sám, ale na dlouhé rozjímání to nebylo. Tady už Krušné hory opravdu končí nebo začínají, záleží na tom, ze které strany se na ně díváme, odtud je nedaleko do ocásku Ašského výběžku. Sjel jsem tedy na německou stranu hranice a protože jsem už tady neshledal žádný vážný důvod k setrvávání, co nejrychleji jsem došlapal zpět do Kraslic k autu. A tím uzavřel mou osobní kapitolu Krušné hory, alespoň v jejich hřebenových partiích. Rád se vrátím, určitě najdu mnoho nových krásným míst v mém milovaném pohoří, jen dnes ke mně přišel takový ten pocit "hotovo".

9/2024

P.S.: Při psaní článku nebyla použita umělá inteligence :-)