Milešovský kocour a Boreč, který zase nečudil

Na kouřící Boreč lezou všichni borci v zimě, za sněhu, mrazu. Já jsem stál pod Borečem také v zimě, místo sněhu a mrazu však vládlo slunečné a krutě větrné počasí. Obešli jsme vše, jen na Boreč samotný už síly ten den nezbyly. A tak se stalo, že na Boreč jsem vylezl uprostřed jara a k tomu přidal královnu Českého Středohoří, odevšad viditelnou Milešovku.

Ten sobotní den pro mě začal divně, mělo to být obligátní kávičkou a vanilkovou zmrzlinou, jenže v tom podniku se hodně hlasitě k přístupu k mamince stojící ve frontě dožadoval malý klučina v tátově náručí. Táta bojoval srdnatě, jen zcela nevhodnými zbraněmi: "okamžitě se uklidni", "dám ti na zadek, uvidíš", "přestaň řvát". Jak to působilo na malého, si umí každý představit, řev se stupňoval, jak to působilo na tatínka, i to si každý umí představit, několik dobře mířených ran na sebe nenechalo dlouho čekat. Co myslíte, zklidnilo to toho malého? Od začátku jsem měl pocit, že na tohle se nemůžu dívat, proto jsem se pokusil shromáždit všechno mé v tu chvíli použitelné vědomí, počkal jsem si, až bude klid, a s maximálním klidem jsem šel tatínkovi vysvětlit, že toto jeho chování se nikdy s úspěchem u dítěte setkat nemůže. A pak, v případě tatínkova zájmu jsem měl v úmyslu se s ním pobavit v přátelskému duchu, co bych si tak myslel, že by zafungovalo...

Bdělý čtenář už tuší, jak luxusní past jsem si sám na sebe nachystal :-). Jsa polapen svými emocemi, místo klidného hlasu jsem na toho tatínka vyštěkl, on zůstal trochu zmražen a pak mně on udělil úžasnou lekci z bdělosti a plného vědomí. Trochu se zamyslel a celkem klidným, možná skoro zoufalým hlasem povídá: "je to moje první dítě, tak se to teprve učím". Ještě jsem něco zabrblal ale hlavně. V tu chvíli mi to došlo, že ač je to úplně dávno, sám jsem byl na své děti v tomto věku mnohem horší. Sice jsem nepotřeboval použít hrubou sílu paží nebo jiných tlukoucích nástrojů, jak byly používány na mou dětskou tělesnou schránku, v morální nadřazenosti jsem však býval šampionem. A co vím dnes, jsou znalosti teoretické, sám jsem se vzdal možnosti je vyzkoušet v praxi. Jeden pozitivní moment mi však má lekce přece jen přinesla. Znovu jsem si uvědomil, jak svět a lidstvo postupuje vpřed. Jak se chovali rodiče mých rodičů k nim, měl jsem to trochu lepší, mé děti jsou si plně vědomi, že na rozdíl ode mě skoro nezažili fyzické násilí (to "skoro" si dodnes občas vyčítám), a má vnučka alespoň ze strany své maminky je zase o kus vpředu...

Si tak přemýšlím a beru první parkoviště v Milešově, kousek pod zámkem, aniž bych se podíval do mapy. Dnes se usmívám a říkám si: "kdepak se toulala má bdělost", to není výčitka, spíš takové uvědomění si stavu věcí. Jako dobré místo k parkování a případně i k nocování bych tedy poradil 50°32´31.475"N, 13°56´8.303"E, ušetřilo by mi kopec, okradlo by mě o pohled na zámek Milešov ze žabí perspektivy.

K vrcholu vede červená značka a protože v Českém Středohoří a na nejvyšší a největrnější kopec, stoupá krutě strmě. Dávám jeden obrázek skoro pravidelného kužele s popředím zemědělských strojů, druhý už jen za přítomnosti přírody, pak mi nezbývá, než zhluboka dýchat, pomalu, jak mi plíce dovolí, postupovat, a čekat na první výhledy. Každé zastavení pro obrázek je důvodem k vydechnutí, to první mi umožňují fialové kosatce pod cestou. Nevím, jak to má kdo, ale mně se příliš často stává, že baterie fotoaparátu kolabuje právě ve chvíli, kdy se mi to nejméně líbí, pro dnešek se tedy musím spokojit s mobilní náhražkou. To mi naštěstí nemůže zabránit v prožívání všech těch panoramat, která Milešovka nabízí, ať už z modré pěšiny od rozcestí na samotný vrchol nebo přímo z něj.

Na západ se dívám z plošiny nad mnoha zařízeními jakýchsi vysílačů, když od meteorologické stanice přichází rezatý kočkoun s tmavou skvrnou na čenichu a mňouká na všechny kolemjdoucí tak žalostně. Jedna paní nevydrží, vezme mňoukálka do náruče, ten se přimkne snad každým myslitelným centimetrem svého chlupatého tělíčka, položí si hlavu na její rameno a jen spokojeně vrní. Sebemenší pohyb té paní kocourek využívá k ještě silnějšímu přimknutí a to spojení si očividně náramně užívá. Po pár minutách s paní začneme probírat možnosti, jak kocourka s co nejmenším odporem "odložit", jí však stejně nezbyde nic jiného, než se od něj šetrně oddělit a postavit ho na zem. Reakce chlupatého rezatce nás překvapí oba, zvířátko neklade sebemenší odpor, na zemi se trošku oklepe, mňoukne na pozdrav a vznešeně, zdá se mi i spokojeně, odchází, odkud před pár minutami přišlo. Vzal bych paní na něco dobrého, ale má tu svou společnost a co je dobré pro mě, nemuselo by být pro ni. Dávám tedy vrcholové pivo, ještě drahnou dobu se rozhlížím, pokouším se o nějaké obrázky s sebou a nakonec po modré značce opouštím vrchol směrem k rozcestí nad Velemínem. Tady si najdu pár neznačených cest, abych kousek nad Milešovem znovu narazil na výstupovou červenou a po ní došel až autu.

Při plánování tohoto výšlapu mě zaujal ještě jeden blízký kopec, s pozdním odpolednem také potřebuji najít nějaké fajn spací místo. Takové vyježděné v louce, kde odstaví svá auta většina návštěvníků hradních zřícenin Ostrý, je k dispozici na 50°31´36.152"N, 13°56´50.751"E. Po chvíli zkoumání najdu nejrovnější plácek, můžu tedy také vyrazit na čedičový vrch, který zdobí kamenné moře, černé skály sloupcovité odlučnosti a nepatrné zbytky zdiva kdysi mohutného hradu. Žlutá kvítka a nepřeberné množství fialkových šeříků v plném květu. Lození přes kameny a skalky a prodírání se šeříkovým pralesem vezme trochu energie, výhledy na všechny strany, na desítky kuželů jednotlivých vrcholů sopečného pohoří, do vzdálených nížin podél Labe, na všechny jarní barvy slunečného podvečera energii v násobcích vrací. Před setměním první letošní grilovačka.

Také snídaně proběhne venku a už od rána tam nahoře patřičně zatápí. Dnes se necítím na žádné velké výkony, ale Boreč už podruhé nevzdám. Cestou k němu se ještě zastavím u hradu Skalka, zůstala z něj jen vysoká kulatá věž, nepřístupná, přesto u svého úpatí poskytující pěkné pohledy na kopce okolí. Také do zámku a jeho muzea bych se mohl jít podívat, mým hlavním úkolem je však ten neustále se připomínající Boreč. Přejíždím tedy do Režného Újezda a po naučné stezce stoupám k vrcholu kouřícího kopce. Tato pěšina nejspíš v jarních měsících příliš často použivaná není, je zarostlá, jsou přes ní popadané stromy, za chvíli se na rozdíl od kopce pěkně kouří ze mě. Jsem trochu zklamán, že z vrcholu není nic vidět, na druhou stranu naučnými tabulemi jsem upozorněn na místa, kudy kopcem pronikají proudy teplého vzduchu a kde v zimě vystupují na povrch. A také se dozvídám, že v létě je to naopak, co se zdá být v zimě teplým, v létě je studené (teplota vzduchu uvnitř dutin kopce se nemění) a tedy v některých dutinách na úpatí se dlouho do jara udržuje led. I vyhlídka je mi nakonec dopřána, na západním úbočí, můžu tedy pokojně sejít do auta.

Na odjezd domů se mi ale zdá ještě brzy, na další pochodování teplo, volím tedy trochu netradičně městečko. V Třebenicích v bývalém evangelickém kostele bude nejspíš chládek a navíc si tu můžu projít expozici muzea českého granátu. To jsou takové ty malé tmavě rudé kamínky, pamatuji se, že jsme je jako školou povinní rýžovali na potoce nedaleko Bradlece u Jičína na školním výletě, za půl den jsem jich shromáždil asi osm a pak je rok považoval za velký poklad. Tady jsou z nich vystaveny šperky, popsán způsob jejich těžby, velebeni jsou tu zakladatelé lomů. Já si vybírám, co je pro mě zajímavé, po prohlídce totálně zdecimován vedrem padám do křesílka kavárny na náměstí a poroučím si mou oblíbenou točenou vanilkovou se šlehačkou. Kávička je dobrá, ale vanilková tak luxusní, že neodolám druhé porci. Až pak můžu náramně spokojen s průběhem výletu odjet k domovu.

5/2022